neděle 18. prosince 2016

Vzpomínková koupel

Není dobré se zaobírat minulostí. To, co bylo, už je pryč, a nemá cenu se k tomu vracet jindy než při výjimečných příležitostech, kdy se naopak vzpomínat má. Když se člověk příliš často hrouží do minulosti, nemůže se divit, když se v ní nakonec utopí. 
A tak to je. Nemůžu než s tímto veskrze nepoetickým tvrzením souhlasit. Není to ale tak dávno, co jsem to viděla úplně jinak, a protestovala pokaždé, kdy mi bylo řečeno, že bych měla žít jinou částí časové osy. Možná to bylo jenom takové období. Možná je naopak tohle pouhou fází, která pomine. Ale opodstatnit se dá kdeco, a od toho jsou úvahy a podobné útvary, které moc nemusím.


Když jsem byla úplně malá, kdoví odkud jsem pochytila skvělý nápad: psát si deníček. Bylo mi pět, byla jsem takové křehké děcko a nejčastěji jste ode mě mohli slyšet otázku "Kdy už půjdu do školy?". 
Celé léto jsem nadšeně psala do malého sešitu na klíček, obří, zrcadlově obrácená písmena - prostě jako když se dyspraktik učí psát. Deníček je pocákaný vodou, a klíček ztracený, takže v pozdějších letech jsem zámeček páčila kdovíjak, ale vždycky se to povedlo. Obsahem zápisů z roku 2004 je databáze blinkání na cestách a lesních plodů nasbíraných v lese. Druhá část sešitu je pokreslená obrázky, které měly pomoci dostat do mě léky, a při listování lze také narazit na poněkud morbidní ilustraci rčení "chcípnul tu pes". Listovat se musí opatrně, protože lepidlo jaksi povolilo a stránky jsou teď téměř bezprizorní. Takže v tom prvním deníčku není moc o co stát.

Ani ty další nejsou ničím signifikantní, nezajímají-li vás podrobnosti ze zimního sportovního dne v první třídě nebo detailní zápisy o tom, komu jsem kdy půjčila jaký sešit a jak se zamýšlím, byl-li to dobrý krok. Navíc mi to vždycky vydrželo jen pár měsíců, nikdy jsem nepsala každodenně, a zbytek sešitu jsem pokreslila, protože to je zkrátka to, co dělám, když nevím, co mám dělat.

Opravdový, plnohodnotný deník jsem si psala až v páté třídě. Bylo to krizové období, o čemž vypovídá i charakter čmáranic na obrázku Miley Cyrus na obálce sešitu. To, co se se mnou stalo během toho jednoho roku (byl to rok 2010), ze mě udělalo úzkostlivou osobu, závislou na sepisování všeho, a s neutlumitelnou potřebou topit se ve svých písemnostech. A tak se stalo, že s každým dalším deníčkem jsem se hrabala v těch předchozích, a těch předchozích, a těch nejpředchozejších.

Psala jsem si deník skoro každý den. S občasnými přestávkami, ale vždycky se tam psalo, co jsem kdy dělala, kde jsem byla, co jsem večeřela, kdo mě naštval a koho bezmezně miluji. Desky byly pokreslené srdíčky s iniciály. Později jsem přešla k děsivé grafické úpravě a dělala jsem barevné rámečky okolo každého odstavce. Na konci měsíce jsem vyplňovala shrnující formulářek, který jsem kdysi našla v diáři Top Dívky. Postupem času jsem se bavila tím, že jsem do formuláře psala samé kraviny, a pak si to po sobě četla. Dá se říct, že jsem prostě měla potřebu sdělovat, a nebylo komu. (V té samé době, okolo 12 let, jsem si začala psát i blog.) Také jsem si chtěla tajně zanadávat. Bylo to fajn.

Deníky mě bavily asi tak do doby, kdy mi bylo necelých šestnáct. Popsala jsem přibližně šest, většinou linkovaných, šedesátistránkových sešitů velikosti A5. Některé z nich nejsou tak úplně hrozné. Když jsem se někdy na začátku kvarty dostala z prvotního šoku, že jsem na gymplu, začala jsem svůj život dokumentovat vcelku kultivovaně. Nakonec jsem upustila od těch prokletých formulářů a jedinou pořádnou grafickou úpravou byly barevné nápisy na začátku každého měsíce. Na desky jsem čmárala pouze pokud byly ošklivé nebo nudné. A občas jsem si dokonce pořídila i zábavný a hezký sešit, ač jsem si vždycky dávala pozor, abych za něj neutratila moc peněz.

K těm posledním deníkům jsem se vlastně nikdy moc nevracela. Asi ještě nepřišel ten správný čas. Nebo v nich není nic zajímavého. Jak čas plynul, ztratila jsem totiž potřebu vést si deník. A jelikož většinou nedělám věci jen tak ze setrvačnosti, prostě jsem si přestala psát. Když se nad tím tak zamyslím, asi to přišlo postupně. Moje zápisy se najednou rozostřovaly, ztrácely význam, nebyly ani trochu konkrétní. Párkrát jsem otevřela sešit, nepřítomně se usmála a zase ho zavřela, protože jsem prostě nechtěla nic psát. Z mého předposledního deníku se stala taková podivná kronika, rakev živých zápisů. Vedla jsem si ho snad rok a půl, a postupně upadal, a dokonce byly měsíce, kdy jsem si nezapsala ani slovo.

Minulé léto jsme s kamarádkou dostaly stejné sešity a řekly si, že si do nich tedy budeme psát deník. Tak byl založen "deník", který mi leží na poličce dodnes. Už když jsem začínala, tušila jsem, že svou deníkovou tradici neobnovím tak snadno. Po pár vzdeších o osudovém chlapci z tanečních se mé zbytky uspořádaného psaní vrhly do propasti. A tak to, děti, skončilo.

Mnohokrát jsem nad tím přemýšlela. Dodnes se můžu sama se sebou jen dohadovat, proč to takhle dopadlo. Nejraději mám domněnku, že jsem se prostě natolik oprostila od svého id a ega, že už nemám potřebu mapovat, kdo se na mě jak podíval, nebo kolik kapustiček plavalo v dnešní polívce. Ale taky je dost možné, že se natolik bojím reality, že ji raději nechci ani dávat na papír. Protože co je psáno, to existuje nadvakrát. Nebo tomu všemu připisuji přílišný význam. Ze sedmi miliard lidí jistě nejsem jediná, kdo si prostě přestal psát deníček.

Ať už je to pro cokoliv, možná je to k něčemu dobré. Nevracím se ani zdaleka tak často, jako kdysi. Už si nečtu svoje staré články ani staré zápisy do deníčků. Je to dobré, nemít pořád před očima, jaká jsem byla, co jsem dělala před rokem, do koho jsem byla zamilovaná minulé léto. Nevím. Možná to tak nevnímá každý. Až teď si pořádně uvědomuji, že v minulosti jsem nikdy nebyla příliš spokojená, a každý návrat tak působil jako opravdový krok nazpátek.
Na druhou stranu, naprosto jasně vidím, a nikdo mi nevymluví, že bez těch roků, k nimž se teď vracím míň než kdy předtím, bych rozhodně nebyla tím, kým jsem dnes. Takže je to komplikované. Jako pokaždé, když píšu úvahu - a to je píšu jen tehdy, když mi nic jiného nezbývá - musím uznat, že nemám kam se přiklonit.
Hledět zpátky. Po dlouhá léta jsem si myslela, že to je to nejlepší, co můžu dělat. Učit se z vlastní minulosti. Asi jsem to potřebovala. Možná jsem se opravdu něco naučila. Ale na druhou stranu, člověka to brzdí, když se neustále ohlíží. A já si ty deníky v uplynulých letech prohlížela vážně často.

Každopádně, za účelem napsání tohoto článku jsem se přiměla to všechno prolistovat znova. Abyste měli nějakou představu, prostřednictvím mých starých deníků se můžete ohlédnout třeba za tímhle:
  • Jak mým jediným přáním bylo zmizet někam úplně pryč.
  • Jak jsem nevybraně komentovala své nové spolužáky, aniž bych tušila, co se stane v dalších letech.
  • Jak jsem se hádala se svou jedinou kamarádkou, protože řekla celé třídě, že mám špatnou známku z fyziky.
  • Jak si někdo dával práci s tím, že každé ráno na topení ve třídě strouhal křídu, abychom měli všichni bílá pozadí, až z topení vstaneme.
  • Jak jsem zpívala ve školním sboru a nikomu nevadilo, že mám hudební sluch vodovodní trubky.
  • Jak si kluci na škole v přírodě vzájemně strkali hlavy do záchoda.
  • Jak se mi všichni posmívali, protože neumím hrát vybíjenou.
  • Jak se mi všichni posmívali, protože neumím kotrmelec.
  • Jak jsem si nabarvila vlasy na oranžovo a pak se tak styděla jít do školy.
  • Jak jsem do sebe nemohla dostat nic jiného, než suchý rohlík a Kinder mléčný řez.
  • Jak mě ve Španělsku balil jeden chlapec, jenže já si z něho dovedla jenom dělat srandu. (Neměla jsem.)
  • Jak jsem psala dva dlouhé referáty poslední večer před odevzdáním.
  • Jak jsem šla do krajského kola dějepisné olympiády úplně bez přípravy a všechny odpovědi natipovala.
  • Jak jsem s vážnou tváří recitovala Zdechlinu.
  • Jak jsem prožila šest krásných dní v chatové osadě Pohádka, na ústředním kole olympiády z češtiny.
  • Jak jsem kazila jednu skupinovou práci za druhou.
  • Jak jsem se nadchla pro proletářskou poezii.
  • Jak jsem si na ples koupila silonky za stovku, a ty silonky pak na celý taneční sál mrkaly okem o délce celé mojí nohy.
  • Jak jsem extrémně ztloustla a už jsem nebyla ani trochu hezká.
  • Jak jsem i přesto žila a fungovala, protože to jinak nešlo.
  • Jak jsem si naprosto uvědomovala, že můj deník upadá, a tak každý můj zápis byl jenom "Můj deník upadá. Jde to se mnou do háje. A tohle je o ničem. Končím."
Deníky jsou dobré. Pomohly mi, když jsem to potřebovala. Já pomohla jim. Z prázdných sešitů se staly sešity plné života, i když ne moc divokého ani důležitého. Dneska už mi nedělá takovou radost si je prohlížet, protože se mi vybaví ta doba, kdy jsem jimi listovala pořád, a zdá se mi, že už toho bylo dost.

Člověk se může rekreačně koupat ve vzpomínkách, ale musí si je vždycky napustit do vany a pevně uzavřít špunt, aby ho to náhodou nevcuclo spolu s nimi, až je bude vypouštět. A taky není praktické koupat se v nich každý den. Koupel člověka zvláční a zpomalí. Mnohdy je lepší prostě ráno vlézt do sprchy - a vzpomínky z toho vynechat. I to lze nakonec chápat jako rekreaci.

.... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... ....

Touto úvahou na téma Když se ohlédneme ukončuji (S)novou výzvu, i když vím, že s úvahami mi to moc nejde. Přitom uvažuji možná až moc. No, nechme to být.
Každopádně, je to už druhá psací výzva, kterou se mi podařilo dokončit. Rozhodně byla mnohem snazší, než Hřejivá výzva - tu bych v dnešním stavu věcí dokončit rozhodně nezvládla. Možná je to i poslední výzva, alespoň takhle veřejná. Nevím, jestli s Vlastou ještě něco dáme dohromady - a sama se do žádných organizačních záležitostí nejspíš moc nepohrnu. Znáte to; vytvoříte výzvu, snažíte se, aby aspoň za něco stála, pak to se strachem nasdílíte na sociální sítě, máte obavy, že vás vystopuje někdo ze školy... a nakonec je to stejně všechno k ničemu.
Každopádně, kdyby někdo z vás někdy hledal nějaké náměty na psaní, začala jsem je shromažďovat na jedné ze svých nástěnek na Pinterestu. Můžete ji sledovat.
Přeji vám pěknou zimu. Ať vám není zima.
Iris

3 komentáře:

  1. To, že se deníky staly rakví živých vzpomínek, se mi opravdu moc líbí, protože je to pravda i u mě. Já jsem si vydržela deník psát asi čtyři měsíce v prváku, ale pak mě to zkrátka přestalo bavit, vynechala jsem moc dní na to, abych mohla pokračovat, nebo to z nějakého důvodu zkrátka nešlo. A pak jsem se k deníku ještě párkrát vrátila, abych do té rakve uložila nějakou špatnou vzpomínku, špatný den, ze kterého jsem se potřebovala vypsat a nenapadlo mě nic lepšího, že to bude začátek nového pokusu o deník. K těm čtyřem měsícům, které jsem popsala, se ale někdy rádá vracím, stejně jako ke svým starým blogům, ale v tom posledním odstavci před oddělovačem jsi to shrnula strašně výstižně a strašně pěkně. Děkuju ti za tenhle článek, po dlouhé době se mě něco dotklo přesně tak, jak jsem potřebovala - ne nadarmo ty nejlepší knížky (nebo v tomhle případě úvahy a zápisky) nejsou o tom, o čem jsme ještě nikdy nepřemýšleli, ale o tom, co už v nás bylo a potřebovalo to dostat prostor.

    OdpovědětVymazat
  2. Na tvou úvahu jsem se upřímně těšila a jsem ráda, žes ji vydala v docela příhodnou dobu. Totiž, přemýšlím, že bych si zase deník od začátku roku mohla začít psát. Problém s údržbou deníku je ten, že se na to musí vyhradit čas. A já bych to pak brala jako povinnost, která by mě brzdila od jiných věcí. Byť tohle určitě svou hodnotu má.
    O hodnotě víš, protože jak píšeš a jak jsi mi mnohokrát vyprávěla, máš deníků spoustu a číst si v nich v tobě dokáže vyvolat spoustu pocitů. Já si ty své poslední deníky chci nechat na pozdější dobu, přečíst je třeba za pár let, až mi vzpomínky na poslední rok a půl (od doby, co jsem začala psát ten super deník s kočičkou z Tigeru :)) vyblednou.

    Jsi dobrá, žes výzvu zvládla. Na jednu stranu byla jednodušší než Hřejivá, ale přijde mi, že trvala stejně dlouho jako ona. Strašně ten rok utekl a výzva je pryč, splněno, odškrtnuto, tečka. Možná bychom někdy mohly něco vymyslet, spíš asi něco jednorázového nebo zase na podobném principu, nic náročného a násilného (nebo jen v malé míře). Uvidíme. V roce 2017 bych ráda splnila bonusové úkoly z Hřejivé výzvy.

    (Ach jo, to jsem zase komentovala něco úplně jiného, než by se hodilo. No nic. Pěkné Vánoce! Viděla jsi na Lingvistov ty kočičí obrázky? Některé jsou fakt boží! :D )

    OdpovědětVymazat
  3. Píšu si deník - jako takový ten opravdový, už přes deset let. Ostatně, věnovala jsem tomu i článek na blogu, jeho příprava mě stála hodně slz - jak těch od smíchu, tak těch smutných. Celý život jsem zvyklá si věci řešit sama a nikdy se nikomu nijak extra nesvěřovat, takže abych nebyla přehlcená, tak jsem to všechno sepisovala do deníku. Jsou období, které si ze zásady nečtu, protože vím, že by mě to shodilo zpátky do ošklivých myšlenek, protože jsem tehdá na stránky prostě jen vyzvracela všechno to ošklivé, abych se cítila lépe. A jiné jsou naopak krásné, sentimentální a zamilované, ty bych třeba někdy pro legraci ráda četla dětem. :D A vůbec, já si myslím, že každý si někdy psal deník - a kdo říká, že ne, tak pěkně kecá! :D

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.