pondělí 24. října 2016

Selfie kontradikce

Nejspíš nejsem schopná zveřejnit svoje selfie. Z jakéhosi nehmatatelného důvodu je to tak. Přišla jsem na to teprve nedávno a mám z toho rozpačitý pocit. Možná, že by se o této skutečnosti dalo diskutovat; přinejmenším polemizovat o ní lze určitě, a proto teď píšu tento spontánní článek. Možná, že na tom celém vůbec nezáleží. Nebo se mi to s posledními řádky konečně vyjasní v hlavě.


Takže hezky dle logické posloupnosti. Možná jste zaregistrovali, že jsem přítomná na pár sociálních sítích. Vlastně na docela dost sítích; to jsou ty černobílé čudlíky pod obrázkem v menu. (Tak dlouho jsem je tam štelovala, že je nejspíš nikdy nevymažu.) Sociální sítě slouží k sdílení životů, a já se na ně připojila, hned co jsem se dostala k elektronickým prostředkům - jednak abych mohla pozorovat cizí životy, a pak také, abych se mohla pokusit v ostatních vzbudit dojem, že i já mám život. Popravdě, šlo hlavně o mou touhu zapadnout a být jako ostatní, "normální" lidi, co mě přimělo k založení většiny profilů. Zanedlouho jsem vypozorovala, co dělá takový běžný uživatel, a zjistila jsem, že mi to jde jen z části.

Instagram mám ze všech sociálních sítí asi nejraději, protože jde převážně o nekomplikované zrakové vjemy, a tak to člověku jen tak nevyvrtá díru do hlavy. Nerada se nechávám zahlcovat a tak sleduji jen 69 lidí (taky je to takové pěkné číslo); převážně jsou to ti, které znám osobně. Docela mě zajímají fotky jejich snídaní, vín, pejsků, kočiček a romantických podzimních scenérií; o něco víc si ale všímám fotek, na kterých jsou oni sami. Myslím tím ta selfie, jež vznikly výhradně za účelem zachytit člověka, jeho podobu, to, jak vypadá, a toť vše. Žádný kamarád ani Eiffelovka.
Je velice zajímavé, s jakými fotkami se dotyční prezentují. V jakých zobrazeních se sami sobě líbí. Kolik lidí jim k fotce napíše, jak jsou krásní a/nebo pozoruhodní. Ale úplně nejvíc mě zajímá - co musí proběhnout v hlavě uživatele Instagramu, aby si řekl, tak a teď zveřejním svou fotku.
Je to snad myšlenka "Chci, aby mě mých (více než) 200 sledujících obdivovalo"? Nebo "Podívejte se na moji krásu!", nebo "Napíšu sem, že jsem ošklivá/ý, a budou mě chválit ještě víc"? Či snad "Koukej, internete, tohle je můj obličej, a za tento měsíc tu přibude ještě nejmíň padesátkrát"?

Každopádně, všimla jsem si, že většina lidí, které sleduji, více či méně často přidá nějakou selfie. A tak jsem si řekla, že bych asi měla taky, když se to sluší.
Jenže mám v sobě blok.
Nebude to nedostatkem fotek, o nichž si myslím, že celkem ujdou. Jsem schopná nastavit se proti oknu, zatvářit se do přední kamery, vyfotit se, upravit to, říct si, jo, celkem dobrý, a pak to stejně pro jistotu nechat v galerii telefonu.
Vlastně je to analogie k tomu, co jsem kdysi dávno psala v nějakém článku k tématu týdne; ráno si na sebe něco obleču a cítím se v tom dobře, ale pouze do chvíle, kdy mě v tom uvidí někdo jiný, začne to podezíravě okukovat, a hned je to všechno zkažené, protože si o mně zcela jistě něco myslí a dost možná za rohem pomluví mé vyzývavé chování.

Možná mám pocit, že mi prostě nenáleží zveřejňovat svá selfie. Že někdo jako já by to prostě dělat neměl. Že by to sklidilo stejně jenom pomluvy, protože nikdo není můj kamarád. Zkrátka a jednoduše, že nemám právo byť jen uvažovat o tom, že bych mohla vypadat dost dobře na internetovou publikaci tohoto druhu. Možná se to těžko chápe, nebo to jen špatně vysvětluji. 
Myslím, že se mám docela ráda, asi dost ráda na to, abych si nepůsobila paranoidní stavy, kde mě kdo pomlouvá kvůli nějaké fotce. Zároveň je možné, že mi v hlavě zůstalo pár starých křivd, jichž nejsem schopna se zbavit, a nejde to ani mluvením, protože když už mě někdo poslouchá, prostě nad tím mávne rukou. Dost možná je to můj podivný perfekcionismus, a vědomí, že nejsem perfektní. Neschopnost hodit to všechno za hlavu a neřešit hlouposti.

Vidíte, zase řeším hloupost. Mohla jsem celou dobu počítat objem čtyřstěnu. A navíc je to celé dost rozporuplné, protože:
  1. Zpochybňuji účel selfie. Nechápu, co tím lidé chtějí říct. Myslím si, že je to sebestředné a poněkud ploché, jen tak si plácnout do instagalerie svůj obličej.
  2. Zároveň bych ráda dělala věci, které dělají ostatní, neb bych si přála zapadat do společnosti. Nejsem však schopná zveřejnit svou selfie - dílem kvůli prvnímu bodu, dílem protože jsem mírně paranoidní a hrozně řeším, co si o mně pomyslí ostatní.
  3. Jde o nic. Jen nějaká pitomá sociální síť, a jeden příspěvek, na který se stejně hned zapomene. Kdybych na svůj profil přidala selfie, svět by se nezbořil, ani by se s ním nestalo nic jiného, a já bych byla pořád stejná, a maximálně by mi odešlo pár sledujících.
Co z toho vychází? Že chci být jako ostatní, ale zároveň to nechci. Že mi není pomoci. Ale komu taky je, že ano. Obvykle na konci článku otázky nepokládám, ale tady by mě opravdu zajímalo, co si tak přibližně říkáte, když zveřejňujete fotku své tváře. Jestli se cítíte podobně nemístně jako já. A co si pomyslíte při pohledu na cizí selfie. A vůbec, co by se podle vás slušelo přidávat na Instagram. Zajímá mě cizí názor na tuto zdánlivě nepodstatnou věc.

Přeji hezký podzim. Nevíte-li, co napsat, a zda vůbec nějak komentovat, můžete mi sdělit, jak se na podzim máte, a klidně napište, že vás to všechno štve, protože mě to místy taky dost rozčiluje, všechno to listí, tma, únava, zima... Každopádně, budou prázdniny, a tak bude aspoň dost času na tunu školní práce. (Ne v mém případě, bohužel.)
Vaše rozpačitá I

5 komentářů:

  1. Mám to velmi podobně - se selfies si nerozumím a už jsem se přestala snažit nějaká fotit. Sice si všichni stěžují, že z cest mám vždycky jen fotky okolí a ne sebe, ale já vím, že jsem tam byla a to mi stačí. A jinak nevím, jestli chci být jako ostatní. Často mám dojem, že ano, ale myslím, že to moc nejde, takže je to vlastně asi jedno :P

    OdpovědětVymazat
  2. No jo, selfíčka. Znáš mě a už jsme o tom spolu mluvily, takže ti to nemusím vysvětlovat. Mnohem radši než ta, kde jsem sama, mám ráda fotky s někým, které prostě jsou víc vzpomínkové a ne tak.. sebestředné. Ale selfíček mám taky hodně. Občas prostě experimentuju s foťákem a někdy se něco povede. Rozhodně nesdílím všechno a než kliknu na zveřejnit, promyslím to. Asi nad tím nedumám tak jako ty - myslím, že na fotkách vypadám líp než ve skutečnosti, ale zároveň si tam na nic nehraju, nemaluju se nebo nějak neodhaluju, takže jestli mě někdo pomlouvá, musí to být za něco jiného než za moje sdílené fotky. A že je to sobecké... no, všeho s mírou. Trocha sobectví a sebestřednosti asi na vlastním účtě neškodí, byť plný profil svého obličeje bych nesnesla. :D Sdílím, co se mi povede vyfotit, a když jsem to náhodou já.. inu, proč ne. :D

    (Mám trochu povrchní názory, ale to taky víš. Doufám, že se cesta do Francie vydaří. A všechny ty školní věci, že je stihneš. :))

    OdpovědětVymazat
  3. Byly doby, kdy jsem na Facebook (jinou sociální sítí jsem v jedenácti až třinácti letech jaksi nedisponovala, a většinu z nich jsem vlastně ani neznala, byť mi třináct bylo vlastně ještě před rokem) svoje fotky nedávala prostě proto, že mi bylo nepříjemné tam nějakou svoji fotku vůbec vidět... nebo spíš byl možná nepříjemný pocit, že mě tam uvidí někdo jiný - měla jsem strach, že se mi ostatní budou smát. Takže jsem na své profilovce měla dost dlouhou dobu nastavený obrázek jakési kočky, stažený z Googlu. Pak ten posměch - v ne moc velké míře, ale přece - přišel stejně, a tak jsem kočku vyměnila za bílou plochu... asi jako bych vystřihla kousek pozadí téhle stránky a vložila ji na místo profilového obrázku.

    Dnes už ten účet dávno nemám... a ačkoli bych svoje selfíčka mohla klidně házet třeba na ask (nebo na nový facebookový účet nebo si za tímto účelem založit instagram), nedělám to. Já totiž žádná nemám. Jednou nebo dvakrát jsem se vyfotila pro své kamarádky z internetu, které zajímalo, jak vypadám, ale to jsou fotky, které bych dobrovolně nikdy nezveřejnila a které nikdo kromě nich neviděl a pravděpodobně ani neuvidí.

    Já nevím, mě vlastně většinu času ani nenapadne, že bych si třeba mohla udělat nějaké selfie, i když bych nepochybně mohla. (Nepočítám pár společných vzpomínkových selfies, o kterých psala Vlasta; ale ani těch není moc, protože nemám moc lidí, se kterými bych se mohla vyfotit.) Možná je to tím, že nejsem tak hezká, abych chtěla všude vidět svůj obličej. Ostatně, když se občas cítím hezčí, pořád mám k dispozici zrcadlo, a tak se můžu obdivovat tam, že :D?

    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Instagram jako takový mám hlavně kvůli tomu, abych si na něm ukládala vzpomínky spojené s fotkami - něco jako virtuální fotoalbum i s popisky a datem. Takže když už tam nějakou selfie plácnu, tak kvůli nějakému pocitu nebo tak. I když, takové ty typické tam mám fakt jen sporadicky - většinou právě s přáteli nebo z dovolené nebo tak. Něco jako "koukejte, tam jsem byla!". :D A když už nějakou zveřejním, tak se stejně nedokážu tvářit nějak "fotogenicky" nebo tak, nemám takový ten "výraz na focení", takže se stejně většinou zašklebím nebo fotku vůbec nezveřejním, protože to nemá smysl. :D

    OdpovědětVymazat
  5. Tak jsem se šla podívat, kolik takových selfíček bez Eiffelovky a kamarádů na Instagramu mám, nebo alespoň jak frekventovaně je přidávám. Zjistila jsem, že vlastně překvapivě docela dost. Nebo možná ne až tak překvapivě.
    Nicméně, jak jsi se ptala, za jakým účelem je přidávám a co si při tom myslím, tak po chvíli jsem dospěla k tomu, že většinou přidávám selfíčka za účelem zachycení nějaké chvíle, momentu. Kvůli tomuto vlastně přidávám všechny fotografie na Insta. Je to fotodeník, instatní vzpomínky, pěkné momenty všedních i neobyčejných dnů. :)
    Nicméně, k selfí - nepřidávám je proto, že bych si myslela, že vypadám kdovíjak krásně a neskonale miluji svůj zjev. Spíš vlastně dost naopak - a to mi asi dává určitou svobodu v jeho zveřejňování. Nijak se nepřikrášluji (krom filtrů) a obvykle jsem s tím spokojená, protože tohle jsem prostě já. Všechno to vzniklo ze mě, chvíle, nápad, kompozice. A pokud chce mít někdo o mně nějakou představu, chtěla bych aby byl pokud možno pravdivá.
    Asi teď taky plkám o ničem. Takže zkráceně, foto svého obličeje nejčastěji přidávám, když se cítím šťastně a chci si tu chvíli zapamatovat, zvýrazním tím určitý moment. :)
    A většinu cizích selfí mám ráda, hlavně když mají nějaký zvláštní význam a úplně nejradši, když se na nich lidé smějí. Jediné, co se mi nelíbí je, když má někdo na účtu jen a pouze selfíčka a na nich takovou tu divnou pózu. :D
    Měj se hezky. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.