neděle 28. srpna 2016

Barbora a čas

jednoho večera
Barbora seděla u stolu a upíjela vlažný čaj. Za oknem se stmívalo. Přemýšlela, co bude dál. Bylo to pěkné a divné zároveň; dřív se jí svět tříštil na tisíce kousků, a teď jako by se sbíhal v jeden horizont. Horizont s modrýma očima a šedou dějovou linkou. Barbora se usmívala a ukazováčkem jezdila po ubruse. Malovala si budoucnost v temně sytých barvách. Všechno viděla jasně jako poprvé. Měla před očima Fénixe vstávajícího z popela a v dlani romantickou představu života v prachu cest. Bylo jí šestnáct a co ji neděsilo, to ji přitahovalo. 
Milovala ho. Byla odhodlaná o něj bojovat. 

po nějaké době
Dveře klaply. Přerušily nervózní tikání hodin. Nic jiného se v bytě neozývalo. 
„Kdes byla, Barboro?“ ozval se ženský hlas, „zase tam?“ 
Barbora pokrčila rameny, ale ve tmě to nebylo vidět. „Hm,“ hlesla. „Vadí to?“ 
„Jsi moje dcera, takže mi přirozeně vadí, když se couráš do noci,“ odvětila Barbořina máma, „ale nepiješ, nefetuješ, nejsi těhotná, doufám – jen trochu smrdíš. Tak co s tebou mám dělat.“ 
Odešla si lehnout a dceru nechala napospas tmě. Ještě větší tma se rozprostřela Barboře v nitru, byla to však příjemná tma. Najednou se chová nedospěle. Přitom právě před chvílí konečně dospěla. Byla šťastná, ale nějak temně. 

po čase
Lehla si a zkoušela usnout. Marně. Hrnek čaje, který večer vypila, ji stále zvedal z postele, a spolu s ním nervozita. Na tu si dosud nezvykla. Byla teď sama v opuštěném bytě; zdi vypadaly pořád cize, když se na ně zaměřila a snažila se mezi ně zapadnout. Cítila se spíše jako osamělý iónský sloup, čekající na svůj dórský protějšek. Prozatím marně. 
K ránu vyšel schody a bez zábrany se svalil do postele. Barbora vstala a alespoň mu zula boty. 
„Co se stalo?“ 
„Je to v hajzlu a nic nemáme.“ 
Smutně se usmála. Milovala ho a byla odhodlaná za něj bojovat. 

dlouho na to
Uklízení ji nebavilo. Hnusilo se jí vyndávat zbytky jídla z upatlaného dřezu. Štítila se sáhnout na houbičku na nádobí. Ráda by uklízela předběžně, ale tolik volného času neměla. Teď totiž uklízela v dalších bytech. Bylo jich jen pár, ale Barboře se všechny sbíhaly v jeden odporný byt a pak se znova dělily na desítky a stovky odporných špinavých prostorů. 
Život v prachu cest. Život v prachu pokojů. Noci v chladné posteli. Vzpomínala, jak si to tenkrát představovala. Všechno se vyplnilo. Akorát se to vůbec nepodobalo poezii. Jen v jeho modrošedých očích stále viděla plout potemnělé strofy vlastní ztracené budoucnosti. Dekadence. 

další listopad
„Co tu děláš, Báro? Sem se tě lek,“ řekl odměřeně. 
„Dneska jsem to vzala rychleji. Tak už pojď.“ 
Obrátil do sebe zbytek piva a nechal si natočit další. Nevybíravě, před očima poloprázdného lokálu, se dotknul jejího stehna. 
„No tak, Báro, měj trochu pochopení,“ zasmál se. 
„Mám ho až moc,“ řekla, ale její slova zapadla v dutém šumu. Vyšla do studené ulice a z očí jí najednou vypluly slzy, které tam měla už od začátku. Viděla ho před sebou jako poprvé; nedovedla se od toho pohledu odpoutat, ač si to přála. Ještě pořád ho milovala, ale byla odhodlaná s tím bojovat.

: . : . : . : . : . : . : . : . : . : . : . : . : . : . : . : . : . : . :

Vidíte? Neumím psát pořádné dlouhé texty. Když nedovedu ozvláštnit obsah, musím to zkusit alespoň s formou (zde jsem se uchýlila ke své oblíbené malé formě). Povídky jsem přestala psát po Hřejivé výzvě, kdy jsem si jich užila ažaž, a také jsem sdělila vše, co mi v tu chvíli přebývalo v hlavě. A některé z těch textů se mi dodnes líbí, ačkoliv jiné bych klidně smazala, kdyby nebyly součástí té výzvy. Jsem na povídky asi moc mladá. (Chvílemi se mi zdá, že jsem moc mladá na všechno psaní.)
Každopádně, nebýt (S)nové výzvy, nedokopala bych se nikdy k psaní další povídky. Ač má pouhých pět set slov a je mírně lyrická. Jedná se o povídku v er-formě a k tématu Odhodlaný bojovat. Ještě mě čeká ich-forma a pár dalších zadání. Takže si mě můžete vychutnat, jak zápasím s vlastním odhodláním.

Mám ještě pár letních fotek, které jsou sice mázlé, ale mají atmosféru. Možná se dokopu k činu a udělám z nich fotočlánek.
I

4 komentáře:

  1. Tyjo, to je geniální...a ta fotka je prostě skvělá :)

    OdpovědětVymazat
  2. Přidávám se ke komentáři nade mnou, ta fotka je nádherná. :)
    A povídka taky, normálně povídky moc nemusím, špatně se mi čtou a chápou. Ovšem ta tvá se mi líbí. Kompozice je bezva. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Je to moc krásné napsané! Je dobře, že se snažíš psát, máš rozhodně talent!

    OdpovědětVymazat
  4. Panečku, to je skvělé. Já vím, že zrovna tohle asi není to, co chceš slyšet, ale mně to prostě zase pohltilo. Pravda, je to krátké, spíš takové drabble na pokračování (dobře, má to určitě víc než sto slov, ty jednotlivé úryvky, ale to nevadí, víš, jak to myslím), ale má to spád a je tam v podstatě všechno. Proč okecávat od začátku až do konce? I když jsi spíš poeta než pisálek, dokázala jsi dát do povídky poezii. Doslova. Strofy, dekadence. Wow. :D :)
    Je to super a těším se na další články! :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.