pátek 22. července 2016

Pár slov k neviditelným nemocem

Deprese, paranoia, schizofrenie, úzkost, panické záchvaty, obsedantně kompulzivní porucha, a mnoho dalšího. Je léto, prázdniny, čas se veselit, tak co to tu nahazuji, říkáte si - a vlastně máte pravdu. Jelikož jsem osobou veskrze vážnou a seriózní, nemám ani v létě myšlenky na jiné věci, než na ty vážné a seriózní. Ne, teď chvíli vážně; možná se vám zdá, že celý tento blog je taková pofidérní parodie, ale tohle považuji za důležité, a nejen já, a když mám teda tento už vcelku zavedený sdělovací prostor, proč to jeho prostřednictvím nesdělit.

Nemoci, které nepostihují tělo, ale ducha (mozek, chcete-li, ale ve výsledku nejen ten), nejsou nic pěkného, ani příjemnějšího či snáze léčitelného než onemocnění fyzická. Akorát nebývají viditelná lidským okem ani rentgenem a tak se do světového povědomí dostala o něco později. V dnešní době, civilizované, moderní a víceméně otevřené, se setkávám se dvěma postoji, které mě vytáčí.

Ten první názor jsem měla šanci naposlouchat převážně u starší části naší populace, která považuje psychické choroby za rozmazlenost dnešní doby, případně z nich viní počítače, sociální sítě, telefony, nebo špatné stravování. Hájí se tím, že "tohle za našeho mládí nebylo", jenže poruchy mentálního zdraví tu byly vždycky, jen jejich diagnóza a léčení nebylo tak rozvinuté, o veřejném povědomí ani nemluvě. Čest výjimkám, které si toto nemyslí, nebo to aspoň takhle neprezentují, když se dozví, že podobná porucha postihla někoho z jejich blízkých. Ono se to totiž velice těžko vysvětluje někomu, kdo je přesvědčen, že anorexie se dá ovlivnit, sociální fobie pouze zastírá lenost a řádně diagnostikovaná deprese je krize dospívání.

Druhý postoj je rozšířený tak nějak napříč generacemi. Jedná se o zlehčování psychických onemocnění - cestou jejich zesměšňování nebo romantizování. Nejspíš si pod těmito slovy umíte něco představit. Prvním zmíněným postojem se v článku dále zabývat nebudu, protože je velmi těžké ho komukoliv vymluvit, navíc na to nemám vzdělání - ráda bych však konstatovala, jak zavádějící je zlehčování psychických chorob.

Jako první je dobré si uvědomit, že diagnóza od psychiatra není póza, nikdo si nejde pro "papíry na hlavu" jenom aby měl něco extra. A ač existuje mnoho básní psaných či obrazů malovaných v depresi, deprese není nic poetického ani hezkého. Stejně tak panické záchvaty, anorexie, bulimie, sebepoškozování (viz toto). Proto je velice nepěkné jenom tak o sobě tvrdit, že trpíte depresí, abyste zapůsobili. To si raději nabarvěte vlasy na modro nebo si pořiďte miniaturního špice. Anebo začněte produkovat něco kreativního, vězte, že psychické nemoci k tomu nepotřebujete.
(Zároveň ale není dobré do těchto slov ostatním rýpat. Je to dost ošemetné... lidem se většinou duševní choroby nepřiznávají lehce, takže dle mého názoru je hloupost se do něčího oznámení o depresích, úzkostech a pod. navážet. To ať si vyřeší ti, jichž se tohle týká.)

Potom mě hrozně rozčiluje, když někdo nazývá běžný smutek depresí. Občas se to jen tak plácne, ale i jen tak to plácnout je hloupost, protože proč byste to říkali, kdybyste respektovali duševní choroby a nebrali je na lehkou váhu. I já jsem občas smutná a nechci s nikým mluvit. Myslím, že neexistuje člověk bez špatných nálad (jestli ano, opravte mne). Ne každá špatná nálada je příznakem deprese nebo bipolárně afektivní poruchy nebo úzkosti, neužívejme tedy tyto termíny nadneseně.

Narazila jsem na video, v němž se mluví o tom, co se teď děje v amerických oděvních řetězcích. Díky němu možná pochopíte, co jsem se zde kostrbatě snažila shrnout. Když lidi klidně nosí na tričku nápisy zlehčující problematiku duševních onemocnění, říkají tím zaprvé že o této záležitosti nic nevědí, a zadruhé že ani nejsou ochotni si dohledat informace o tom, co na sobě hrdě nosí napsáno. Prostě nevědět o co jde a přesto (nebo právě proto) se tomu vysmívat - to je špatně. O tom se snad nebudeme dohadovat.


Pokud jste se článkem prokousali až sem, věnujte mi prosím ještě chvilku pozornosti. Ráda bych vám vysvětlila, co se ve skutečnosti skrývá pod zkratkou OCD a pojmem obsedantně kompulzivní porucha. Je to totiž duševní onemocnění, k němuž mám nejvíc co říct. Také jsem si všimla, že když si tuto zkratku zadáte například na instagramu či pinterestu, vyjede vám mnoho roztomilých, urovnaných obrázků - a to je to, co se o této nemoci šíří.
Jenže se jedná o velice zavádějící informace, mnohdy vzešlé z posměšků nebo s nimi hraničící. OCD nikdo neromantizuje (na rozdíl od depresí, úzkostí či schizofrenie), osoba stižená OCD je pro neodbornou veřejnost prostě uklízecí šílenec, který si umývá ruce jako chirurg a nešlape na praskliny na chodníku.

Ve skutečnosti má obsedantně kompulzivní porucha podobné rysy jako úzkost. Osoba trpící OCD má neustále se vracející myšlenky, které se mohou týkat věcí tak banálních, jako je třeba zavřený kohoutek (zavřel jsem kohoutek?) nebo vypnutá žehlička, ale také se může jednat o násilné nebo sexuální nežádoucí myšlenky. A vlastně o jakékoliv otravné myšlenky, jaké vás mohou (či nemohou) napadnout. Tyto myšlenky jsou následovány rituálem, například opakovaným otevíráním a zavíráním kohoutku, aby se dotyčný ujistil, že je opravdu zavřený... nebo třeba určitým počtem zaklepání na dřevo. Tyto rituály bývají často doprovázeny myšlenkou typu "pokud to neudělám, stane se něco hrozného a budu za to moct já, takže je lepší to prostě udělat a nestresovat se tím". Obsese a kompulze mohou být tak otravné a život zatěžující, že se dotyčný začne vyhýbat každodenním činnostem, jež v něm tato nutkání probouzí.
Tato porucha se může rozvinout v jakémkoliv věku, četla jsem však, že má genetický základ a že geny způsobující OCD mohou být probuzeny dětskými virovými onemocněními. Dají se na ni brát léky a také se léčí behaviorální terapií. Pro začátek se můžete podívat na tento článek - BuzzFeedu se to celkem povedlo.

Osoba trpící OCD nemusí být vůbec posedlá pořádkem. "Uklízecí" OCD je pouze jednou z forem této poruchy. Obsedantně kompulzivní porucha dokonce nemusí být vůbec vidět a celá se může odehrávat pouze v lidské hlavě. Takže si nepřipisujte zkratku OCD jako charakterový rys. To, že rádi plánujete dopředu, rovnáte si oblečení podle barev, knížky podle velikosti, nebo si každý den luxujete - to je pěkné, ale prosím, než se nazvete "OCD", zjistěte si o tom něco. Fráze "to be OCD about something" je stejná hloupost, jako nazývat mírně naražený loket otevřenou zlomeninou... počkejte, ne, je to ještě hloupější. V uplynulé části článku jsem se snažila vysvětlit, proč, tak snad se mi to aspoň trochu povedlo.

Dump A Day Funny Pictures Of The Day - 74 Pics:
Hloupost. Zdroj: Pinterest
To je pro dnešek všechno. Doufám, že jsem vám v tomto článku alespoň něco předala a že už nebudete používat termín OCD jako jiný název pro pedantství. Také se omlouvám za to, že jsem vždy uváděla jenom pár "nejznámějších" psychických nemocí jako příklad, ale jednalo se opravdu pouze o příklady, nemohla jsem zmínit úplně všechna onemocnění. Kdybyste zde něco konkrétního postrádali, určitě se vyjádřete v komentářích.
A v neposlední řadě dodávám, že jsem samozřejmě nesežrala všechnu moudrost světa a ani se tak nesnažím působit. Pokud se někomu zdám arogantní, je to asi tím, že mi tak zobák narost.
Jinak přeji pěkné léto. V některém z dalších článků vám prozradím, čím to je, že sedmnáctileté děvče neumí jezdit na kole.
I

9 komentářů:

  1. Sama jsem psychickými nemocemi opředena (stejně jako fyzickými). Pokusila jsem se o sebevraždu sebepoškozovala (sebepoškozuji) jsem se. V minulosti jsem brala antidepresiva a teď mi je nasadili znovu. Mám něco mezi depresí a úzkostnou chorobou, panické záchvaty mě běžně provázejí životem, stejně jako paranoidní stavy. Ještě ke všemu slyším hlasy, což je jediná věc, ze které si mé okolí (které o tom ví) dělá srandu, ale já s nimi.

    Jinak "špatnou náladu" označuji "depkou", depresi jako nemoc vždy depresí.

    OdpovědětVymazat
  2. Tohle je rozhodně článek, který za to stojí. :)
    Mám pocit, že jsem před časem někde neuváženě použila nějakou rádoby vtipnou narážku na OCD, čehož jsem začala litovat už když jsi mi okomentovala ten obrázek na pinterestu. Bohužel si nevybavím, kde se vyskytuje, jinak bych s tím asi něco udělala. Protože to byla ode mě fakt blbost.
    Přijde mi, že do OCD je jednodušší se "navážet" (i kdyby neúmyslně), protože to spousta lidí nebere jako stejně závažnou chorobu ve srovnání například s depresemi nebo třeba anorexií. A taky myslím, že spousta lidí ani neví, co to obsedantně kompulzivní porucha je (nebo že vůbec existuje). :/
    A to video je fakt hodně super. To černý tílko mě úplně dostalo. Vím, že zrovna já moc nemám, co říkat, ale jak vůbec můžou něco takového vyrábět?!
    No nic, měj se pěkně. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Víš, že já jsem právě ten případ, který, leč ne úplně úmyslně, ale prostě z přirozenosti a síly zvyku, ty termíny opravdu zlehčuje. Někdy je těžké zabránit tomu, ale všechny důvody, proč se zesměšňování a romanizaci psychických poruch vyhýbat, jsou opravdu očividné a já se trochu stydím za svou lehkovážnost a prostořekost. Asi se ze mě stala osoba méně vážná, bohužel. Nicméně tenhle článek se ti povedl a nepůsobíš arogantně - naopak, má to takového ducha, jako bys to někde přednášela a motivovala lidi k činům. To ti jde a je to super. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj, moc pĕkný článek. Napozovala jsem, že hodnĕ lidí si plete melancholii nebo smutek s depresí a introverzi se sociální fobií. Nepůsobíš arogantnĕ, právĕ naopak-umíš to hezky vysvĕtlit. :)
    -Barbora

    OdpovědětVymazat
  5. (Už včera jsem k tomuto článku psala komentář, ale pak mi spadl internet a celý se mi smazal, tak jsem se rozhodla tomu dát čas a píši jej znovu až teď. :D)
    Hrozně mě vytáčí, když někdo psychické choroby zlehčuje nebo zesměšňuje. Bohužel jsem se s tím setkala i na vlastní kůži - babička nějak nedokázala pochopit, že mám panickou úzkostnou poruchu, pořád dokola jen opakovala, že jsou to moje výmysly a že se jen snažím být zajímavá a bla bla bla. Natolik to zhoršovalo mou situaci, že jsem se s ní přestala vídat a cítím se mnohem lépe. Na jednu stranu je to smutné, ale na druhou... je mi teď lépe.
    A ještě horší než zesměšňování nebo zlehčování mi přijde právě ta romanizace. Fakt jako, kdyby byla jakémukoliv psychicky nemocnému položená otázka, zda by si svou nemoc dobrovolně vybral, tak pochybuji, že by souhlasil. A přitom spousta lidí něco takového dokonce předstírá s tím, že budou něco extra. Nechápu zvrácenost dnešní doby, fakt ne.
    Jinak, moc fajn článek. Bylo by super ho sdílet a rozšiřovat jeho myšlenku. A nejlépe některým lidem omlátit o hlavu. :D

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za tenhle článek. Mluvíš mi z duše.

    OdpovědětVymazat
  7. Přiznávám se, že je občas zlehčuji, ale nikdy bych si nedovolila je zlehčovat před lidmi, kteří jimi trpí. Kamarádka trpí depresí a úzkostmi, hodně o tom mluvíme. Několikrát se odmlčela na delší dobu s tím, že byla v nemocnici, protože si málem ublížila. I já ze svých špatných nálad mám prostě občas pocit, že mám deprese, ale za odborníkem jsem nebyla. A možná jsou to jen ty špatné dny, kdoví... ale já jim tak říkám. Budu si muset vymyslet jiné oslovení. Protože zase mi přijde, že když někdo řekne, že má špatný den, znamená to, že je jen smutný. Ale ve mě toho je víc, a vysvětlit lidem, že s nima nechci mluvit, jinak budou poslouchat o mých emocích, budou zahrnuti kritikou, pokud mi budou chtít pomoct slovy, nebo snad budeme mluvit o sebevraždě... je to těžké. Pro je smutný jenom to, že prostě prohrála Sparta, pro mě je to něco daleko hlubšího z čeho mi nepomáhá ani se pořádně vyspat.

    Moc ti děkuji za článek, osvětlila jsi mi pár věcí a hlavně jsi mě donutila zamyslet se nad sebou.

    OdpovědětVymazat
  8. Kdybys někdy měla chuť (nebo cokoliv, co potřebuješ k psaní článků), nějaký podobný bych hodně vřele uvítala. Jsem vždycky ráda, když objevím někoho, kdo píše o hlubších tématech, protože je to skvělý způsob, jak zjistit, jak se daný bloger dívá na určitou tématiku, a navíc se sám dozvědět něco nového. Do teď jsem například netušila, že se zdraví pedanti předváděj s OCD. Na facku.
    Hrozně mě iritujou jedinci, kteří tyhle nemoci zlehčují. Na pěst.
    Fakt ti děkuju za pěknej článek. Hned mám náladu taky ukázat, že mám u psaní článků mozek. Ale se mnou a blogem... to je složitější :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když já myslím, že v tomhle článku jsem toho řekla dost, a už k tomu není co psát. Nějaké nápady?

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.