pátek 1. července 2016

Končíme, domů!

Od chvíle, co jsem poprvé překročila práh budovy základní školy, se můj čas měří převážně na školní roky. Je to logické. Není na tom nic divného. Má školní docházka neskončila devátou třídou, a tak se v lavici pachtím dál a dál, s mizivou nadějí, že třeba něčeho dosáhnu. A jednou za čas se prostě stane, že školní rok skončí, a co teď?
Teď prázdniny. Ale než si to připustím, ráda bych ten uplynulý rok nějak shrnula, neboť občas není úplně k zahození věci shrnovat. Třeba drobky ze stolu... A pravděpodobně víte, že jsem se již pokoušela o leccos, například o Týdenní třídění, a dokonce jsem vyplodila i jeden článek Nemalých radostí. Jenže se zdá, že neumím hledat radosti na povel, stejně jako nezvládnu barvitě vylíčit svůj týden, aniž bych se emočně rozložila a poskytla nadbytečné informace. Školní rok jsem, pokud vím, ještě nikdy neshrnovala. Tak to zkusím teď, naprosto neorganizovaně, bez kolonek, bez ničeho, kromě slov a obrázků.


Tak jsem si uvědomila, že tady vlastně nikde nepíšu nic o sobě. Třeba kolik mi je nebo do které chodím třídy. Je to trochu proto, abych přiměla potenciální čtenáře pátrat ve starších článcích (protože tam někde to určitě jen tak mimochodem zmiňuji). Dlouhá léta jsem svůj věk neprezentovala, neboť jsem měla dojem, že jsem příliš mladá na to, abych mohla veřejně prezentovat své názory. Teď se kolem mne náhodou vynořily dvě blogerky, obě mnohem mladší než já, a najednou mi došlo, že už dávno asi nebudu považována za malou holčičku, co si píše blog... pokud nevezmeme v úvahu můj vzrůst, ale proč by to kdo dělal.
Pro účel tohoto článku objasňuji: je mi 16 let a právě jsem dokončila sextu, 6. ročník osmiletého gymnázia, chcete-li druhák. Moc se mi tomu nechce věřit. Vždycky jsem si to představovala jinak, ty poslední roky před maturitou. Myslela jsem, že budu dospělejší. Samostatnější. Nebo aspoň víc normální, což mi nejde, ač se hodně snažím.

Uplynulý školní rok byl chvílemi hektický, chvílemi zenově klidný, ale převládala ta první možnost. Hned na začátku září jsme psali projekty, což je něco jako ročníková práce, akorát ji musíte napsat během týdne. Mé téma znělo Literární aluze v písňových textech Jaromíra Nohavici. Ač jsem v týdnu určeném psaní práce bojovala s rýmou a prokrastinací, dopsala jsem v termínu a nakonec o pár týdnů později projekt i úspěšně obhájila. Letos to bylo spíše jako generální zkouška na příští rok, kdy budou projekty mnohem oficiálnější a na jejich obhajobu se bude moct přijít podívat kdokoliv. Teoreticky třeba i vy, ale jsem si jista, že to se nestane.


Abych zůstala u odborných prací, v březnu jsem dala vzniknout trimestrální práci na biologii a v květnu jsem psala chemickou práci o uranu. Obě dopadly vcelku dobře, navíc jsem si na nich (nezáměrně) vyzkoušela dva rozdílné postupy: tu biologickou jsem si napsala s předstihem a v klidu, kdežto druhá práce vznikala se skutečným zápalem. Neb mi termín hořel za pozadím.

Celkem podstatnou akcí byly taneční, táhnoucí se od září do prosince. Asi to byl trochu přelom, protože taneční jsou obecně považovány za uvedení dospívajícího člověka do společnosti, řekněme. Bála jsem se, ale nakonec jsem to přežila. Z velké části díky svému tanečnímu partnerovi, který se na mě ani jednou nevykašlal, ačkoliv já bych to na jeho místě nejspíš udělala. Tanec totiž není mým šálkem čaje. Parket není mou parketou. Tančit se mnou polku je trochu jako octnout se v epicentru zemětřesení. A můj partner to zvládl. Musím mu za to ještě dodatečně poděkovat.
Díky tanečnímu kurzu jsem si pořídila dvoje dokonalé šatičky a oprášila jedny přes padesát let staré. Ovšem s podpatky jsem nepokročila, pořád nezvládnu více než pět centimetrů.


Ovšem, díky absolvování tanečních jsem konečně mohla oficiálně na náš maturitní ples, který jsem si opravdu užila, i přesto, že jsem se tam dostala do mírné superpozice stavů. Fotky nemám, ale vězte, že i ples počítám mezi ty nejlepší věci, které se v posledním roce udály. Díky.

Za zmínění stojí také mezinárodní fyzikální projekt, který uspořádala naše fyzikářka s jednou finskou školou. Byla to opravdu zajímavá věc, ani ne tak kvůli té fyzice, jako díky finským studentům, kteří přijeli k nám. Seznámila jsem se s jednou roztomilou Finkou a konečně jsem prošla naši slavnou iQlandii, protože část programu se odehrála tam. Navíc jsem si výrazně vylepšila body z fyziky na dvou posledních zprávách o studiu. My se do Finska nevypravili, možná trochu proto, že to jejich městečko je podstatně menší než to naše, je tam zima, a muselo by se to složitě vyjednávat s vedením školy.

A nesmím zapomenout na všechny soutěže, kterých jsem se v sextě zúčastnila - ať už byly více či méně bizarní. Třeba španělská konverzační soutěž. Letos to je čtvrtý rok, co se učím španělsky, což znamená, že v této soutěži spadám prvním rokem do druhé kategorie. I tak jsem se nějakým zázrakem dostala do ústředního kola, které se konalo v Instituto Cervantes v Praze. Ovšem má tamní účast už byla mírně katastrofální. Jediné, co jsem pořádně uměla, bylo vyjmenovat všech sedmnáct autonomních komunit, což mi nakonec k ničemu nebylo. Ale nevadí. Sranda musí být... a já se vážně dost zasmála svému "výkonu".
Také jsem se zúčastnila olympiády v českém jazyce. Dostala jsem se do kraje, ale tam se jim nějak nelíbil můj sloh a tak mě poslali domů. Bylo mi to líto, hrozně jsem se přála postoupit do ústředního kola, protože jsem tam už jednou byla a mám na to skvělé vzpomínky. Bohužel prostě nejsem dost dobrá.
Pak si také matně vzpomínám na účast ve školním kole Lingvistické olympiády. Této soutěže jsem se zúčastnila výhradně ze zvědavosti a u té to taky zůstalo.

No a v jakési vlně zimního nadšení jsem se zapojila do psaní Příběhů 20. století - myslím, že jsem vám tady někde nechávala odkaz na příběh, který jsme se spolužákem sepsali a pak složitě dostali až do veřejného hlasování. Protože nám ho tam původně omylem nezařadili a celkově to bylo takové vtipné. Nic jsme sice nevyhráli, ale druhý tým z naší školy dostal třetí místo, a my je aspoň doprovodili na vyhlášení (tato celá akce měla mírně trapný nádech - už jen proto, že začátek nahrávky k našemu příběhu zněl "Ale tohle nebudete nikam posílat, že ne?"). Každopádně, už plánujeme příspěvek na příští rok. I když se mírně obávám, že rozhovor s britskou královnou se nám nepodaří.
A na začátku června jsme se zúčastnili velice bizarní akce jménem Mistrovství ČR ve hře Finanční svoboda. Docela by mě zajímalo, jestli jste se s touhle stolní hrou někdy setkali, protože je podle mě dost zajímavá; jde o nakládání s penězi, pojišťování všeho, co máte, a nákup akcií, dluhopisů a peněžních fondů. Navíc si v průběhu hry třeba házíte kostkou o to, kolik budete mít dětí, nebo můžete z ničeho nic umřít, nebo vám vyhoří všechny nemovitosti. Je to hra pro šprty, a já vlastně vůbec nejsem ekonom, ale z ekonomie nejspíš budu potřebovat odmaturovat a tak se mi tahle hra hodí. A hlavně nám tam dali k obědu těstoviny s hromadou listového špenátu (akorát tam neměli nože, jenom vidličky).

Vlastně nesmím zapomenout ještě na jednu důležitou událost roku 15/16, a to byla soutěž komorních souborů s převahou dechových nástrojů. Dlouhé roky jsem hrála v klarinetovém triu, letos se z nás stalo kvarteto a já dostala basklarinet, z něhož se snadno stala má srdeční záležitost, protože je podobně nemotorný jako já sama, a umí bručet ještě líp jako já. Popravdě jsme se spíš snažili nepostoupit než postoupit, ale nakonec jsme se dostali do krajského kola konajícího se v České Lípě. To je vcelku dobré, na to, že konkurence je hodně a my to vlastně chtěli spíš kazit.
A pak mi došlo, že tohle je úplně poslední hudební soutěž, které se kdy zúčastním, a zaplavila mě taková menší vlna nostalgie, protože letos jsem to poprvé nebrala jako hrozný stres, ale jako celkem pohodovou akci. Příští rok totiž absolvuji a bude konec mé nevalné, ale milé hudební dráhy.

Co se týče mé sociální interakce v průběhu roku, moc jí nebylo, protože kdo by se bavil s člověkem, který užívá termíny jako sociální interakce. Moje jediná kamarádka se odstěhovala do daleké a chladné Litvy a já jsem zůstala opět sama. Nakonec to ale nebyla taková katastrofa. Na konci května jsme se třídou jeli do Litomyšle na estetický kurz - oficiální loučení s hudebkou a výtvarkou, které jsou v následujících letech pouze volitelné - a zjistila jsem, že naše třída je vlastně docela dobrá. Škoda jen, že se to takhle vybarvilo až dva roky před úplným koncem.

Když píšu o školním roce, pokusím se trochu shrnout své známky. Na začátek chci jenom objasnit, že naše škola to má trochu jinak a místo stupnice 1 - 5 máme bodování 10 (nejlepší) - 0 (nejhorší). Nulu jsem za tento rok sebrala jenom jednu, z testu z fyziky, ale nakonec se mi díky dobrovolným úkolům povedlo fyziku vytáhnout až na 8 bodů, a ty jsem měla i na vysvědčení. Pak jsem taky ještě pořád nadšená ze závěrečného testu z matematiky, který se mi povedl na 96 %, poté, co jsem celý rok s matikou tolik bojovala. Ten výsledek jsem slavila asi tak týden. A naše matikářka je skvělá, musím dodat.
Ostatní známky se pohybovaly mezi sedmi a deseti body. Na konci roku mě naštvala jedna úvaha na literární seminář. Profesor mi strhl body jen proto, že nesouhlasil s mým názorem. Ale i takové věci se dějí a neprotestovala jsem, ač mi bylo řečeno, že bych možná měla.

Z jakého ohledu lze ještě hodnotit školní rok? Co se týče mé internetové aktivity, v září jsem si přestěhovala blog na blogspot a pokusila sem přesunout všechny důležité články z předchozího blogu (proto je zde archív začínající lednem 2014). Jak jsem psala na začátku článku, od září do listopadu vznikalo přibližně každý týden Týdenní třídění, jenže pak jsem s tím přestala, patrně proto, že jsem nebyla schopna udělat si na to čas, a stejně nebylo co zajímavého psát. Začala jsem tedy znovu vyplňovat Hudební výzvu (jejíž pravidla jsem si poněkud upravila) a v lednu vznikla výzva (S)nová, kterou možná dokončím, možná ne.
V poslední době jsem se svou publikační frekvencí trochu polevila - snad kvůli článkům do školního časopisu, snad kvůli rozsáhlejšímu slohu, k jehož psaní jsem se odhodlávala a připravovala přes rok a doufám, že ho dotáhnu do konce. Do toho se snažím čas od času napsat básničku, nebo aspoň vymyslet pár rýmů, abych úplně nevyšla z kondice v jediném oboru, v němž se dá u mě mluvit o nějaké kondici. Proto tak úplně nestagnuji s psaním, i když můj blog tak vypadá.

Je rozmazaná, vím.

Takže naposledy píšu, že jsem ukončila školní rok. Nebo spíš, rok byl ukončen, já opustila školu (tentokrát dokonce v překvapivě sociálním duchu), a jelikož nemusím dělat žádné reparáty, vrátím se tam až v září. V příštím školním roce mě čekají věci, na které se těším, i ty, jež ve mně nevyvolávají přílišné nadšení, ale tak to asi prostě v životě chodí. Navíc mě jistě potká mnoho věcí, které neočekávám, a znáte to, kdoví, co bude.
Následující dva měsíce budu asi osamělejší než obvykle. Ale taky budu mít víc času na psaní, čtení a uklízení (i když doufám, že zrovna na uklízení ne). A víte co, mohla bych třeba vylézt s kompaktním foťákem do ulic a začít fotit, protože mě čeká třeba Písek, nebo dětský tábor, nebo mé oblíbené městečko, kde jsem vyrůstala. Také zanedlouho oficiálně zestárnu o další rok a začnu žít posledních dvanáct měsíců úředního dětství. Sama bych do sebe nikdy neřekla, že se tohoto věku dožiju. Nedávno jsem jen tak seděla na posteli a přepadla mě úplná závrať, jako bych si doteď pořádně neuvědomila, kolik let mi vlastně je a jaké životní situace se blíží. Asi to jen moc prožívám - a nebo naopak příliš málo.

Na konec tohoto vyčerpávajícího článku přihodím pár písniček, které jsem si během roku oblíbila. Poslouchat je nemusíte, nejsou klíčovým pro obsah předchozích řádků. Navíc je možné, že některé jsem již pod minulé články umístila (stejně jako fotka s kotiliony se tu objevuje už potřetí, ale pssst.)





Na závěr článku bych se chtěla omluvit za všechny překlepy, hrubky, chyby v čárkách. Nejvíc bude nejspíš posledních zmíněných, ale snad se to dá překousnout. Kdybyste měli jakékoliv otázky, klidně to zkuste.
Přeji hezké léto. Vám i sobě.
I

8 komentářů:

  1. Tyjo, jsi vážně dobrá! Obdivuji tvé studijní odhodlání, dá-li se tomu tak říkat. Já letos odmítla všechny mně nabízené soutěže, kromě Pythagoriady, čehož jsem nakonec dost litovala. Ale teď zase docela lituji toho, že jsem nikam nešla, připadám si...hloupá.
    Taky mi přijde zajímavé vaše školní hodnocení a hlavně ty projekty, které jste dělali, my nic takového nemáme a mám pocit, že to budu jednou potřebovat. Stejně jako hru Finanční svoboda, upřímně jsem doteď netušila, že to existuje, ale přijde mi, že bych to měla znát. Protože já jsem v tom ztracená a když přijde na to, abych se naučila s penězi zacházet, mám chuť se zavřít na dva dny do kouta a nebo jít křičet frustrací. A to nejsem takový typ člověka. Většinou.
    A ta závrať, o které jsi psala, díkybohu, že nejsem sama, protože já poslední dobou vnitřně šílím z toho, kolik mi je, a že už nikdy nebudu mladší, a že na svůj věk nejsem dostatečně...něco. Že mám za sebou z mého pohledu tolik let a jsem prostě...nikdo. Je vtipný, že jsi první, komu to píšu/říkám. A i tak sama sebe štvu - takový pěkný článek a já ho úplně ničím tím negativním komentářem. Moc mě to mrzí.
    Třeba to trošku vylepší, když ti napíšu, že se mi moc líbí ty fotky. Hlavně ta poslední, rozmazaná. Je fakt bezvadná. :)
    A moc ti přeju všechny ty známky a tu matiku, je to super výsledek. :)
    Taky mám ráda Lorde, ta písnička je moc fajn. :)
    Jo a žádných překlepů ani hrubek jsem si vůbec nevšimla, i kdyby tam nějaké byly, tak jich rozhodně bude míň, než mívám já, protože to po sobě sotva kontroluju.
    Moc si užij léto! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Uh, taneční... Těch se děsím už teď - nějaké tři roky dopředu. Šaty a pohyb, to je pro mě sebevražedná kombinace. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Gratuluji k přežití školního roku, tenhle připadal mně osobně dlouhý i krátký zároveň. Stejně jako ty jsem si prošla tanečními a skončila jsem s celkem dobrými hodnoceními, od vyznamenání mě dělí jedna trojka z matiky, ale oproti pololetí jsem se zlepšila. Taky jsem se, jak víš, účastnila jazykových olympiád a hudební soutěže, ale na rozdíl od tebe se mi v těchto oborech příliš nedařilo, bohužel. To celostátní kolo v olympiádě z češtiny bych ti moc přála, máš na to, jenže ten sloh je podle mě hodnocen i trochu subjektivně a třeba tam seděl někdo, kdo tvé psaní nevzal. :)
    Myslím, že Snovou výzvu dokončit zvládneš, už tolik úkolů nezbývá a variant je ještě spousta. Já se tedy chystám ji dokončit, ale nad něčím pořád ještě nevím, co vlastně budu tvořit. :D
    Tak pěkné prázdniny přeji a doufám, že ta sedmička v čísle tvého věku ti bude dělat radost a nosit štěstí! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Obdivuje Tě, že dokážeš napsat tak dlouhý a hlavně zajímavý článek o škole. Celý jsem ho přelouskala, protože doufám, že po zš půjdu na gympl a tak nějak vyzvídám, jak to tam chodí. Každý gympl to má jinak, ale aspoň něco.
    Chtěla jsem něco napsat, ale nepamatuju si co... :D
    Už vím!
    Naprosto zbožňuju šaty, i když si je moc do školy netroufnu nosit. No, možná po prázdninách. Když už budu ta velká holka v devítce :D Dělám si strandu! I něktěří šesťáci jsou vyšší než já.
    Ten projekt - nebylo to Přiběhy našich sousedů nebo tak něco? Toho jsem se taky zúčastnila. A bylo to vyčerpávající...!
    Ještě jednou moc hezký článek a...nemám ráda fyziku (jujky! Mám nějakou dobrou náladu :D)!

    OdpovědětVymazat
  5. A teď chci jen tiše někde umřít. Vždycky mám depky ze své neschopnosti. A jako by nestačilo vyhlašování osmdesáti pochval od ředitele (někteří jich dostali více za víc věcí) a já jsem jen kapka v moři. Neumím nic. V ničem nevynikám a neustále se ptám, co dělám na gymplu, protože tam je tolik geninálních lidí, viz ty. A ačkoliv jsem také ve druháku, tak tvůj rok vypadal tak nějak úspěšněji. Já se nedostala ani do krajského kola čj, protože... půl bodu. :-D A asi se jim také nelíbila moje slohovka na ladovskou zimu (rok 2450, týpek, co měl dávného předka Leopolda I., protože jsme se o něm zrovna učili, na Marsu... měl sbírku ladovských pohlednic, toužil zažít ladovskou zimu). Kdybys chtěla, můžeme si třeba volat na skypu někdy, protože já mám taky osamocené prázdniny. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ále. Představ si, že přesně kvůli mé přehnané aktivitě mě většina mého okolí buď nesnáší, nebo aspoň nebere vážně. A ty máš zcela jistě takový pohodovější, poetičtější život, jak si dovoluji subjektivně soudit z tvých článků.
      Počkej, fakt ve druháku? Měla jsem vždy pocit, že jsi o pár let starší než já. Nevím proč. Ale asi jo, no.
      Má slohovka na Ladovskou zimu byla o tom, jak měl někdo doma Ladův obraz, jenže obraz se roztrhl a začal se z něj všude sypat sníh, až zavalil celou Evropu. :) Téma kraje bylo něco o tom, že slova se váží, byl to celý citát, který si ale už nepamatuji. Měla jsem pocit, že píšu něco geniálního, ale porota si to nemyslela. :(
      Osamělé léto nikomu nepřeji, na druhou stranu si říkám, že je fajn, že nejsem jediná.

      Vymazat
  6. Ty jsi toho za tenhle školní rok stihla opravdu hodně! Jsi fakt dobrá! A gratuluji ti k tvým úspěchům v soutěžím a že si úspěšně dokončila taneční. My jsme se letos celá třída museli zúčastnit pythagoriády. Minulý rok jsem měla deset bodů z patnácti a učitelka mi dovolila postoupit a to jsem pak byla nejlepší z holek ze třídy (z těch co tam šly), jenže tento rok, i když jsem měla dvanáct bodů z patnácti, tak učitelka nechala postoupit jen jednu holku ze čtrnácti body a ostatní už ne. S tím mě docela naštvala... Promiň, že tě tady zatěžuju mým stěžováním.
    A chtěla jsem ti hlavně pogratulovat k narozeninám! Přeju ti hodně štěstí, zdraví a úspěchů.
    Ps: To jsem já Bezejmenná. Změnila jsem přezdívku a blog.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.