středa 4. května 2016

Dva roky

Dlouhá doba. Mnohdy přelomová. Občas optimální k zapomenutí. K změnám zažitých návyků. To, co měl člověk před dvěma lety za normální, se teď může zdát divné, přežité, pryč. Dva roky jsou pomyslná závěj, již je třeba trochu odhrabat, abych se dostala k tomu, co bylo.
Jsem ve věku, kdy se pomalu smiřuji s tím, že ten počet dvouletých zavátých etap za mnou narůstá. Najednou se přestávám orientovat ve vlastní historii, krátké a nepodstatné. Týdny, měsíce a roky se spíjí a občas se divím zjištění, že od nedávné události uplynula už dvě léta.


Nikdy bych se nad problematikou tohoto časového intervalu nezamyslela, kdyby Vlastin blog neoslavil právě ty dva roky a kdyby Vlasta toto výročí nezpečetila soutěží (s, no, řekněme příliš šibeniční uzávěrkou na to, abych stvořila něco hlubokomyslného). Ale jelikož jsem se konečně chtěla do něčeho zapojit, nechala jsem si to projít hlavou a pak vymyslela tuto malou, decentní sondu do mého osobního života. To prý lidi čtou rádi, a já to dělám málo. Takže, kdo jsem a odkud pocházím? Hezky po dvouletých rozpětích, až na první část, neb má existence se počítá již téměř lichým počtem let.
Vlastně je to docela šílené, ale zabralo mi to pár hodin a tak by byla škoda to nechat jen tak ležet. Bavte se.


Přišla jsem na svět v červenci, posledního roku s jedničkou na začátku. Zdá se mi to skvělé. Když mám někdy nostalgickou chvíli, nebo chvíli touhy po cestách časem, uvědomím si, že i já byla rok a půl součástí toho velkolepého dvacátého století.
Noc před mým narozením prý byla bouřka, ale to se říká o každém děcku. Když jsem odpoledne konečně vystrčila hlavu do světa, byla to žlutá hlavička. A tak jsem strávila nějakou dobu v nemocnici, připojená k hadičkám, abych se uzdravila. Po dalších pár měsících jsem musela na operaci (proto ten nožík a stehy). Jizvu mám dodnes, i když mi bylo řečeno, že je nemožné mít jizvu přes šestnáct let.
Ale nakonec jsem se dala dohromady a žila.


Vzpomínky na raná dětská léta mám jen z fotek a příležitostného vyprávění. Podle všeho ale bylo mé dětství v Krkonoších hezké a klidné. Milovala jsem Kouzelnou školku (pamatuji na ni, když tam ještě nebyla Fanynka), ráda jsem si hrála na krájení zelí a prý jsem neustále listovala v knížkách. Nakonec jsem se snad i naučila číst, ale to si nepamatuji vůbec.
A jako snad každé dítě, i já si prošla nadšením pro prehistorické tvory. Uměla jsem parametry dinosaurů nazpaměť. Na druhou stranu jsem ale silně pohybově zaostávala, a toho jsem se nezbavila dosud.


Dalo by se říct, že ten "pravý život" nastal až s mateřskou školkou. Nesnášela jsem ji. Snad proto, že jsem nikdy nebyla v kontaktu s dětmi, a tak mi bylo těžko, najednou vržené do živelné, dinosaurů neznalé smečky. Hrála jsem si sama, kreslila sama, boty mi šněrovala stará učitelka. Má první školka se jmenovala Sluníčko, z té jsem musela odejít, protože jsem byla hodně nemocná. Poslední předškolní rok jsem strávila ve školce jménem Beruška. Od té doby se mi hnusí drožďová pomazánka a bramborová kaše.
Také jsem chodila do kroužku keramiky, ale nemám doma nic, co bych tenkrát vyrobila. V létě jsem si psala svůj první deníček, do sešitu, který byl jako dárek k časopisu Witch. Ještě teď mám sešit doma. A na konci tohoto období jsem poprvé vkročila do dveří pořádného vzdělávacího ústavu. Byla jsem v 1.A a musela se učit skákat přes švihadlo.


Tak tady je zakopaný pes. Proto to celé nevychází. Já a matika jsme nebyli nikdy přátelé. Klidně mne virtuálně ukamenujte. Zasloužím si to.
V prvních školních letech jsem milovala barbíny. Vydržela jsem si s nimi hrát třeba celé odpoledne. Také jsem hodně kreslila. A mimo jiné jsem byla tak nemocná, že jsem málem musela opakovat první třídu. Na pár dní jsme měli doma kočičku Žofku, jenže nakonec ji bylo třeba vrátit, protože byla zvyklá na zahradu a ne na malý městský byt. Místo toho jsme si pořídili křečky a později potkany. Byla jsem nadšená příběhy Witch (nejraději jsem měla Cornelii), a taky zpěvačkou Ewou Farnou. Vždy se mi líbilo, že její druhé album se jmenuje Ticho, ale není na něm ticho.
Vždyť říkám, že jsem byla divné děcko.


V třetí třídě jsem si založila svůj první blog, i když jenom u táty, protože u nás nebyl internet. Začala jsem si plnit hlavu hloupými časopisy, jako bylo třeba Bravo, a taky si pořídila první šminky, převážně když byly jako přílohy k dívčím časopisům. Mým oblíbeným předmětem byla vlastivěda. Pamatuji si, že jsme měli skvělou učitelku, a také že mě bavilo učit se nazpaměť české krále. Mimo jiné jsem také chodila do sboru jménem Severáček. Možná jste o něm někdy slyšeli, a možná ne. Nakonec jsem své seriózní pěvecké snahy vzdala a místo toho začala hrát na klarinet.
Když mi bylo deset, dostala jsem se do počítačové třídy, kde se mi ale vůbec nelíbilo, protože programování mi nešlo a navíc mé vztahy se spolužáky klesly hluboko pod bod mrazu (snad k absolutní nule). Možná, že o této nepříjemné době ještě někdy napíšu, ale nevím, jak moc dobré je vytahovat staré křivdy.
Nakonec jsem se rozloučila s vlasy a shodila je. Byl to skvělý pocit, mít lehkou hlavu aspoň zvenčí.


Stala se ze mě gymnazistka, čímž se mi otevřel úplně nový svět. Svět lidí! Lidí, s kterými se dal navázat aspoň nějaký vztah, byť vratký. Zpívala jsem v školním sboru s poetickým názvem Vox Achetis. Vlastnila jsem růžový kompaktní foťák a zamilovala se do knih od Jacqueline Wilsonové, zvláště do těch vyprávějících o sirotku Hetty Feather. Naučila jsem se kreslit rudkou a také jsem vypomáhala v ateliéru na dnech otevřených dveří, což kupodivu trvá dodnes.
Někdy v polovině doby vyznačené na obrázku jsem se začala až příliš zajímat o Supestar. Také jsem omylem zabila jednu bonsaj, neb jsem nepochopila instrukce k jejímu hnojení a zalévání.
A mimo jiné začala má velká deníková éra, táhnoucí se až donedávna. Mám archív plný deníků, bohužel to není moc hodnotné čtení.


Poslední dva roky jsou místy hektické, místy klidné - i když převládají spíše ty zaneprázdněné. V roce 2014 jsem navštívila Katalánsko a během šesti krátkých dní se do tohoto kraje zamilovala. Začala jsem hrát na basklarinet, díky čemuž jsem se konečně setkala s hudební disciplínou, která mě baví a sedne mi (dokonce jsem loni hrála na sólové soutěži sólo acapella, což bylo moc fajn). Přežila jsem vodácký kurz a taky taneční, a spřátelila se s pudrem a jinými šminky, teď už doopravdy, ne jako v dětských letech. Líbesbrífy chodily a žehlička hřála.
Psaní, poezie a kaktusy se ustálily v mém životě a dnes můžu maximálně doufat, že neodejdou, i když, jak jste si mohli všimnout, barbíny i dinosauři odešli. Jestli jsem spokojená, to těžko říct, ale už bylo hůř, a nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůře.

Ale abych nekončila tak pateticky: obrázky, které jste právě viděli, jsou samozřejmě velice zjednodušené, a když na ně teď koukám, chybí v nich dost nepodstatných a pár podstatných věcí. Něco jsem vynechala pro přehlednost, někde mi očividně vypadl smysl pro počty, a kdybyste něco chtěli dovysvětlit, pokusím se.

Tak. To je vše. Takové práce, a přitom taková blbost, viďte? Doufám, že jsem to zpracovala nějak únosně, milá Vlasto. A vše nejlepší k narozeninám Tvého blogu.

Snad už bude hezky.
I.

11 komentářů:

  1. Hrozně se mi líbí, jak maluješ. Vypadá to tak hezky jednoduše, žádné složité kresby! Dovedu si představit, že tvé obrázky budou jednou viset v umělecké galerii :)
    Jinak k článku. Nevím, co ti říct. Třeba s Bravem, Superstar a Ewou Farnou si jsme podobné, až na to, že já Witch neměla skoro vůbec ráda :D Školku jsem také nenáviděla, ale kvůli tomu, že jsem měla špatné učitelky.
    Moc se těším na další články!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dík moc, ale kreslím, nemaluji. Kreslí se tužkami a pastelkami, maluje štětcem. :) Nedovedu si to odpustit a opravuji vždy. Hezký den

      Vymazat
  2. Jéžišmarjá! Tohle je tak super! Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by mohly být dva roky to zlomové charakteristické období, pro mě to většinou bylo spíše dopsání deníku... Ale jak nad tím přemýšlím, To také většinou vycházelo na ty +- dva roky, tak třeba na tom fakt něco bude! :D
    Jinak, Z Witch u mě vždycky vládla Irma, taková drzá a rozlétaná... ale zároveň jsem se taky nacházela v Hay Lin, v té její kreativnosti a naopak pečlivosti. Nikdy jsem se nemohla rozhodnout. :D Ale ještě někde doma mám schované všechny ty dárky a speciály a dokonce mám spoustu knížek, žila jsem tím asi delší dobu, než by bylo slušné. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Je to hezký nápad. Myslím to tvé zpracování, nikdy by mě taková věc nenapadla a je to bezva. :)
    Taky se mi líbí tvé kresbičky, takové výstižné. :)
    Witch jsem na základce taky milovala. Nejradši jsem měla Irmu, přišla mi jako já (hnědovlasá a věčně líná :D), ačkoli podle znamení zvěrokruhu bych měla být právě Cornelie. :)
    Ještě bych možná doma vyhrabala nějakou tu jejich knížku. :D
    Jacquelin Wilsonovou jsem bohužel objevila až "pozdě", takže jsem toho od ní nepřečetla moc, ale některé její knížky mám fakt ráda. nejvíc asi Moje sestra Jodie.
    Hm, já se se šminkama vlastně nikdy moc nepřátelila. Skoro vůbec, nemůžu si pomoct. :/
    Přijde mi super, že si takhle dlouho píšeš deník, mě to nikdy nešlo. :)
    A kaktusy mám taky hrozně ráda. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, mě taky vždycky všichni přirovnávali k Irmě, protože jsem jí byla vzhledem nejpodobnější, a taky mám prý vodu jako živel, ale mně to vždy štvalo, protože Irma byla ze všech nejmíň elegantní a taková nejdrzejší, povahově si nejsme podobné :) Milovala jsem Corneliiny dlouhé vlasy a dlouhé sukně. :) Já mám doma plno Witch knížek :D
      No tak já její nejnovější knižní sérii začala číst až v jedenácti letech, a další díly vychází ještě teď, takže... :D
      Musím působit jako hrozná barbína, ale ve skutečnosti mám jenom hodně flekatou pleť, kterou je třeba zakrývat make-upem. A kreslit oční linky mě prostě jenom baví. :)

      Vymazat
  4. Moc za tenhle příspěvek děkuju, je fakt boží a já jsem z něj nadšená. :) Pravda, spousta těch věcí zrovna k nadšení není, protože když si uvědomím, žes to neměla nikdy moc lehké.. nicméně, tenhle přehled je fakt dobrý nápad a podle mě ti ta časová období vychází skvěle, to je jedno, že se to překrývá, ne? :)
    Taky bych tě tipla na Irmu, ale to spíš proto, že mi vždycky ke Cornelii seděly takové ty holky, které chtěly být hlavně nejkrásnější (to když jsme na Witch hrály v dětství třeba v družině), nicméně tvůj zájem chápu. :)
    No nic, ještě se vyjádřím, až to budu vyhodnocovat, jsi jediná, kdo to zveřejnil u sebe, chápeš. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :D No, to, že nejsem pěkná, neznamená, že jsem nikdy pěkná bejt nechtěla :D ale ne, na Cornelii se mi mimo jiné líbilo, jak uměla pěkně setřít Irmu. A, nevím, jak byla taková "down-to-earth", a měla ten skvělej časocestovací přívěsek. :)
      No jo, ono se to snadněji zveřejňovalo zde, než abych ti to posílala na mail. :)

      Vymazat
  5. Díky moc za tuto sondu do Tvého života. Báječně napsáno a ty kresby, paráda. Tento blog mě pořád moc baví, i když nás dělí rozdíl jedné generace, v něčem jsme si hodně podobné. Další roky budou lepší a lepší a budou patřit jen tobě. Měj se moc krásně :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlastně nechávám jen nerada lidi nahlížet do svého života a i psát tenhle článek bylo skoro jako, já nevím, dělat striptýz na ulici, třeba. Ale děkuji. A i kdyby to teď všechno šlo do háje, myslím ty roky, tak vždycky může být hůř.

      Vymazat
  6. Iris obrazem, a hned sedmkrát! Skvělý článek, jen mě mrzí tolik těžkých chvil.
    Zajímalo by mě, co vlastně vidíš, když to tak hezky shrneš. Myslím, že kdyby cokoliv z toho zmizelo, nebyl by tu můj oblíbený Kosatec. Zamysli se nad tím, co by kterákoliv ta (špatná) věc vzala s sebou.
    Někdy si říkám, co proti mě ta matika vlastně má? Nejsi v tom sama :) Vlastně to nakonec pěkně vyšlo, ta období, ne? Někdy stačí i ten hloupý rok.
    *R.I.P. malý vzkazovníček? :D hlavně už ho nevracej, to bych se divila*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vzkazovníček nějak hloupnul a vůbec se mi tady nezobrazoval, tak jsem si říkala, že je to rozbitý, omlouvám se ti :)
      Já jsem se vším špatným vyrovnaná, má imunita vůči všem zánětům a virózám se během posledních let vcelku obnovila (ač to nechci zakřiknout), a jsem fakt nerada, že to působí tak negativně, chtěla jsem to napsat tak nějak podle pravdy. :)

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.