sobota 2. dubna 2016

Poezie je subjektivní

Na toto téma uvažuji přibližně od doby, co jsem začala psát s opravdovým úmyslem něco napsat, a číst poezii, a maličko se zabývat versologií, a tak obecně se rozhodovat, co se mi líbí a co ne. A jelikož jsem zjistila, že můj vkus se občas rozchází z vkusem ostatních, usoudila jsem, že poezie - tedy spíše náhled na ni - je zcela subjektivní. A to může začínajícímu autorovi, za jakého jsem se považovala, poněkud ztížit situaci.

Vždyť to je jasné, říkáte si, poezie je hlavně o osobních vjemech a zážitcích a pohledech na svět, a ano, máte pravdu. Ale mé instinkty mi praví - Piš, ať se to líbí! - a to je asi ten hlavní problém. Musím se totiž upnout na ta hlediska, jež lze posoudit objektivně, a pak vytušit, co se bude líbit, a do toho tvaru uspořádat svá slova (nebo se o to alespoň pokusit).

Báseň, podobně jako svět, má něco, čemu se s trochou imaginace dá říkat schránka. To je to, co lze posoudit objektivně. Stejně jako na světě můžeme změřit vzdálenost z bodu A do bodu B a říct, kolik je to metrů, můžeme pár pohledy na text určit, jedná-li se o verš volný nebo vázaný. Jako si spočítáme sekundy a vteřiny, vidíme, zda jde o rým sdružený, střídavý, obkročný nebo úplně jiný. Stejně tak vidíme, s jakým typem stopy máme co dočinění - daktyl, trochej, jamb. Můžeme s klidem určit epiforu, anaforu a ještě nějakou -foru, která se váže k formální stránce básně. Můžeme se podívat na rýmy samotné a říct, že jsou chudé, mluvnické, banální nebo identické, anebo že jsou kvalitní a dobré, že ano. A taky si můžeme spočítat slabiky. To jsou jediná jasná a nezlomná tvrzení, o něž se lze opřít a nespadnout.

Jakmile se dostaneme do víru určování metafor, metonymií, hyperbol a podobných záležitostí, jež patří k běžné školní pitvě básně, už si nemůžeme být tolik jisti, neb nevidíme autorovi do hlavy a nemůžeme s naprostou určitostí říct, ano, tohle je myšleno metaforicky. Ale stejně to říkáme, a já to také říkám, protože možnost, že by to bylo cokoliv jiného, je spíše hypotetická, a občas je k čisté interpretaci třeba zahodit váhání za hlavu, zvláště jsme-li zrovna zkoušeni z rozboru básně. Takže mezi záležitost formy se s přivřenýma očima dají zařadit i zmíněné konstrukce. (Mnohokrát jsem si kladla při interpretacích otázku, zda nějaký autor opravdu psal třeba metonymii záměrně, a říkal si u toho, tak a teď píšu metonymii.) Ale dál už zajít nelze.

Stejně jako délku, počet či čas můžu vztáhnout k něčemu a porovnat to s tím, mám na určitou formu básně, kterou jsem právě přečetla, svůj vlastní názor, například neorientuji se v trioletu nebo se mi líbí rispety. Mohou mne rušit jamby. Můžu vyhledávat tirádový rým. Můžu být citlivější ke kvalitě rýmu a otřásat se, když vidím stejné mluvnické kategorie na koncích řádků, a také mi to může být úplně jedno, protože to rytmicky vychází. To je relativita formy. Každý si děláme názor na formu, ale i přesto je to stále forma, a buď dobře, nebo špatně dodržená, a to můžeme posoudit.
A pak tady je obsah. Konečně to vypadá, že se začínám dostávat k jádru pudla, pokud tedy nezjistím, že pudl žádné jádro nemá.
Forma a obsah by měly být v ideální básni dokonale vyvážené. Jenže dokonalá báseň je, podobně jako ideální plyn, pouhý model, něco, co nemůže existovat. Forma se může blížit k dokonalosti, ale o obsahu nic takového říct nemůžeme, protože to je hodně subjektivní. Můžeme souhlasit, nesouhlasit, obdivovat, opovrhovat... Navíc každá doba a možná i kraj má své ideály, a zároveň každý člověk má své ideály, a báseň se nikdy nezalíbí všem.

Jenže co když je potřeba říct, která báseň je lepší a která horší? Nebylo by správné v takovém případě se odpoutat od subjektivní stránky věci a posoudit to, co soudit lze, tedy formu? Protože jak jinak to udělat spravedlivě?

A zde jsme. Teď přijde řada na jeden malý osobní názor.

Minulý rok jsem se rozhodla zapojit se do jedné soutěže poezie. Poslala jsem tam asi pět básniček, snad jsem se chtěla porovnat, předvést, nebo jen udělat takový malý básničkový coming-out. Popravdě jsem o tom nijak detailně nepřemýšlela, když jsem to tam posílala. Prostě na zkoušku. Vybrala jsem jednu vtipnou (nebo "vtipnou"), zbytek spíše seriózních, vytiskla je ve čtyřech kopiích a čekala na výsledek svého snažení. A nakonec mi opravdu přišel mail, abych se dostavila na vyhlašování oceněných autorů. Ve své kategorii jsem dostala druhé místo, což je samozřejmě dobré a následující úvahy jsou způsobeny jen mým prapodivným perfekcionismem:
Na toto druhé místo byla vybrána ta nejprimitivnější, nejkratší báseň, jakou jsem kdy napsala, navíc celá v tirádovém verši, tedy celá se rýmovala. Posílala jsem ji tam spíše do počtu, pár lidí na blogu mi k ní psalo, že se jim líbí, tak jsem si řekla, proč ne, jako atmosferické dokreslení mého výběru. A první místo obsadila báseň ve volném verši.
Takovém nerytmickém, až mi to bylo líto. Jak mohlo něco bez formy dopadnout líp než cokoliv s formou? Volný verš nepíšu, protože se mi vždycky zdálo, že to může napsat kdokoliv, a taky že to píše kdokoliv. Že ač existuje volný verš rytmicky uspořádaný, moc se ho dnes nevyskytuje; a tak je dávána přednost verši úplně volnému, snad proto, že zní umělečtěji.
Nechci, aby to vyznělo jako ukřivděné řeči. Tahle soutěž mě spíš přiměla uvažovat o tom ve větším měřítku. Říká se, že člověk musí nejdřív ovládat vázaný verš, aby mohl psát ten volný, a vidím v tom určitou logiku, ale žádá si to volný verš s rytmem a strukturou, a ne slova, která by klidně mohla být próza.

Vlastně si už dlouho pokládám otázku - co má tedy větší uměleckou hodnotu? Jak se to pozná? Mám za to, že v takovéto soutěži by se mělo posuzovat objektivně (ať si udělají osobní názory, jaké chtějí, samozřejmě), tedy podle objektivní schránky básně, to jest dle formy. A jak se něco neforemného může porovnávat s něčím foremným? Nebo spíše takhle - nemělo by to být rozdělené do dvou kategorií, na volný a vázaný verš? Vždyť se koneckonců jedná o dost rozdílné záležitosti.

V konceptech mi leží volně veršovaná báseň, to díky (anebo spíše kvůli) Snové výzvě. Bylo pro mě nepřirozené ji psát, protože jsem se cítila, jako bych skládala náhodná slova do náhodných větných celků a ty pak do náhodné, roztřesené formy. Snad proto, že si přeji svým básním dávat formu objektivně pojmenovatelnou, se mi při psaní velice vzpouzela. Jednoho dne ji pravděpodobně budu muset vystavit dennímu světlu, a tak mi budete moci tento článek omlátit o hlavu, protože uvidíte, jak mi volný verš nejde.

Dobře, dobře. Nechci nikoho urážet. Vlastně se docela bojím vašich reakcí. Nechci v tomto článku odsuzovat volný verš, jen tvrdím, že je podivné posuzovat ho spolu s veršem vázaným. Že pro mě má hodnotu jen báseň, která má rytmus - to je zase můj subjektivní dojem, který se může změnit, až budu starší. Nediktuji nikomu, jak má psát, protože hlavní je, aby se to líbilo vám - pokusila jsem se jen zachytit svůj pohled na objektivní posuzování poezie. Jen aby si to nikdo z vás nebral jako útok.


A ještě než vám poděkuji za pozornost, mám takovou malou prosbu. Se spolužákem jsme se zapojili do soutěže Příběhy 20. století. Byla bych moc ráda, kdybyste se na náš příběh koukli a bude-li se vám líbit, hlasovali pro něj. Naleznete ho
zde


Děkuji a někdy zase.
I.

4 komentáře:

  1. No, já poezii neumím pitvat podle školních příruček, jak nás to učila a ještě bude učit naše češtinářka, která nám pořád předhazuje, jak se v tom vyzná. Nerozumím forám, přízvukům a tak, nebo možná že kdybych vyvinula nějaké úsilí, porozuměla bych jim, ale bojím se trochu, že bych tím značně omezila svůj už tak omezený tvůrčí potenciál. Básničky mě vždycky bavilo psát právě proto, že to pro mě bylo snadné vyjádření zážitku/pocitů a zároveň to nebylo tak přímé, jak by se třeba čekalo od textu a ani nemuselo být. Bojím se, že kdyby se začala soustředit na formu, ztratila bych zájem o hloubku obsahu a tak. :)
    Volný verš a vázaný verš by se fakt porovnávat neměly. Trochu mi to připomnělo tu hudební soutěž komorních souborů - já se sestrou jsme jako žestě byly zařazeny v kategorii spolu s klarinety. Nic proti nim nemám, ale sakra nemůže se to porovnávat, protože každý ten nástroj je úplně jiný, ne? Nezlobila jsem se, že jsme neuspěli, ale to porovnání je prostě nesmyslné. Volný verš má mnoho krás a předností, ale je to úplně něco jiného než rýmy. Možná, že volný verš může mít taky nějakou formu, ale to už by pak tak volný nebyl. Těžko říct.

    Na ten tvůj jsem zvědavá. A hlas už jsem dala. A tohle zamyšlení bylo fajn a vlastně docela na místě. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi se ti taky zdá, že ti to pořád předhazuji, ale o to já se vůbec nesnažím - prostě jsem jenom ráda, že jsem se to -nějak- naučila. Vlastně to nepokládám za esenci básníka. Můžeš psát, aniž bys tohle všechno znala. Na to jsou tu rýpatelé jako tvoje češtinářka nebo já. :) (Já třeba slyšela, že básník Vrchlický dával přednost formě před obsahem. Pak jsem si od něho přečetla pár básní a nad obsahem jsem dost žasla, v kladném slova smyslu. Takže... subjektivní.)
      Páni, vážně jste byli zařazeni ve stejné kategorii jako dřeva? To je ale dost divné, protože žestě a dřeva jsou vždycky rozdělené, možná jste to měli nějak jinak uspořádané, že vás bylo v okrese málo, ale my jsme to takhle teda neměli.
      No, volný verš znamená, že se to nerýmuje, ale strukturu to mít může. Může, nemusí... hranice jsou tenké, jako ostatně všude. :)
      Děkuji ti za hlas i komentář.

      Vymazat
  2. Velmi zajímavý článek, který donutí k zamyšlení :) abych se přiznala, na poezii jsem nikdy příliš nebyla, nicméně i tak mi taktéž přijde nesmyslné porovnávat mezi sebou volný a vázaný verš... A co se mé preference týče - za mě vázaný. Volnému jsem opravdu nikdy nepřišla na chuť, asi nemám to správné myšlení umělcovo...
    Hezký den :)

    OdpovědětVymazat
  3. Taky mi to přijde podivné, porovnávat volný a vázaný verš, ale nejspíš to neumím správně posoudit, vzhledem k tomu, že básně moc psát neumím, natož volným veršem. :)
    Ale volný verš mi prostě přišel vždycky zvláštní. Není to dlouho, co jsem se o něm snažila něco najít a zjistila, že toho k nalezení moc není. Jenže je to vlastně logické, je to volný verš, takže nemá moc pravidel.
    A to mě docela děsí. Navíc mám odjakživa zafixované, že básnička se prostě rýmuje a basta. Volný verš mi vždycky přišel jako, stejně jak píšeš, nějak se řazená slova za sebou. Jako kdyby to autor neuměl sepsat ve větách a tak napsal báseň volným veršem. :D
    Ale to je vážně jenom můj pocit, na tvou báseň psanou volným veršem se moc těším, protože píšeš moc krásně a myslím, že i tvůj volný verš se mi bude líbit. :)
    Taky se na něj kvůli (S)nové výzvě budu muset vrhnout.
    Měj se krásně!

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.