pondělí 11. dubna 2016

Duhové drabble

Před pár lety jsem na faře dostala krasohled. Nebylo to nic zvláštního ani mystického. Každé dítě jeden obdrželo, já mezi nimi. Ta tuba třpytivých úlomků je jeden z mostů mezi mnou a dobou, kdy jsem ještě stále byla dítě. Teď už prý nejsem.
Můj krasohled ukazuje samé potemnělé a hořkosladké obrazy. Možná je to tím, že nikdy nemám čas nechat sklíčka prozářit světlem; možná tím, že v den, kdy jsem ho dostala, bylo chladno a pošmourno. Možná, že výjevy se podobají mým dnům. Na první pohled se zdají temné, ale stačí správný úhel pohledu, aby se vyjasnily. Stačí zlomit světlo.


Červená
Nacházím se přibližně pět set metrů od cíle. Tisíc kroků, natažené konečky prstů se užuž dotýkají cílové rovinky, jen posledních pár výmolů, kroků, nemusím běžet, můžu zpomalit. Tichý a klidný zápal se mění v rudou hranici hořící pro jediný cíl. Cíl je mým cílem. Přeji si dosáhnout svého. Nikomu to neříkám.
Nerada si přiznávám poslední možnou odbočku, slepou ulici. Nic se přece nemůže stát. Už se vidím na konci cesty, šťastná a naplněná. Děsí mne má samozřejmost. Pokračuji se zavřenýma očima a opakuji si staré rozmlouvadlo z divadelního kroužku.
Čím blíž k cíli, tím víc víry, i když síly mizí.

Oranžová
"Proč jsi nečekala s náma vevnitř? Vždyť tady zapadneš!"
Chytám na jazyk první sněhové vločky. Je listopad. Zmrzlá voda se mi přichytává na slepené řasy a pomalu začíná prosakovat do bot. Jako by to vadilo. Je tma, jen pouliční světlo mi dopadá do zmoklých vlasů. Sníh je dnes podivuhodně poetický. Mění můj pohled v planou lyriku.
"Myslela jsem, žes už odešel."
Chtěla jsem ho najít, vážně chtěla. Vlastně jsem ho docela dlouho vyhlížela, ale veškeré čekání se rozplynulo v křehké závěji, spolu se mnou. Těžko říct, zda to způsobila beznaděj, naděje, nebo pouhá touha vznášet se.
"Já stejně nikdy nezapadnu."

Žlutá
Svět je lepší, když má člověk hlavu zahrabanou v písku. V hustém žlutém písku, který propouští jen zrnka okolního dění. Je kruté vyhýbat se vlastnímu údělu, ale nelze se tomu vykroutit, této hrozné paranoie. Je se mnou od rána do večera. Nedokážu si to vymluvit.
Stačí zdvihnout hlavu a je to zase tady. Oslňující přítomnost tebe a jí. Vás dvou. Ty máš něco, co potřebuji, a ona zas cosi, co potřebuje on; nějak mi to nevychází. Zdá se, že lidí je na světě moc. Nebo naopak málo.
Musím se znova postavit na vlastní nohy, než utonu v tekutém písku žárlivosti.

Zelená
"Doktore, pomozte mi. Už to trvá osm dní a nevím si s tím rady. Asi je to vážné."
"A jaký máte problém, slečno?"
"Nemůžu psát."
"Co prosím?"
"Nemůžu psát, zničehonic. Asi se ve mně něco zaseklo. Třeba jsem snědla něco špatného. Nebo mi do nosu vlítla moucha a usadila se v hlavě. Ať se snažím psát cokoliv, výsledek vypadá jako bzučení. Šlo to hladce - ale teď stěží vyplivnu pár odstavců. O verších ani nemluvě."
"Verše, říkáte? Zapíšu vás do listiny čekatelů na transplantaci appendix poeticus. Zatím vám dám prášky na psaní a za týden mi přineste alespoň jednu báseň."

Tyrkysová
Noc se pomalu mění v den. Dva protichůdné pohledy se prolínají; ostře jasný sen a rozmazané svítání. K polštáři mne poutá gravitační síla, a nejen ta. Nechci se probudit. Přeji si zůstat s tebou a zjistit, jak to bude pokračovat. Řekla bych, že to přímo potřebuji. Jsou věci, které je třeba dokonat. Chci se vrátit do snu, přitom v něm dávno nejsem.
Kalné slunce mi násilím otevírá oči. Spouštím nohy z postele a pokouším se protáhnout si ruce. Prohlížím si své tyrkysově prosvítající žíly, připomínající deltu Nilu. Jsem naživu. Znova se smiřuji s tím, že se vídáme jen ve snech.

Modrá
Zasáhla mne zpráva o tom, že toneš. Ale jako tonoucího si tě představuji od začátku. Jakmile jsem tě poznala, tušila jsem, že tvé dny jsou procházkou po vratkém mole, tak nízkém, že když si sedneš a houpeš nohama, víříš temně modrou vodu. Proto jsem si přála tě doprovázet. Jedno z mých dětských přání, které jsem nikdy neprozradila. Doprovázela jsem tě aspoň pohledy, myšlenkami a tajnými výkřiky. Stavěla se ti do cesty jako bezvýznamné stéblo a doufala, že se mne chytíš. Nesmysl. Mám zakázáno podávat záchrannou ruku, dokud jsi silnější než já.
Zasáhla mne zpráva o tom, že se nebráníš vlnám.

Fialová
Té noci jsem se předávkovala smyslovými vjemy. Světla. Zvuky. Chutě, vůně, textury. Lidé a slova. Stačí se nadechnout s očima dokořán a veškerá prázdnota je pryč. Alespoň na jednu noc. Popelka to tak taky měla.
Toho večera jsem se zamilovala do života, v objetí světel a pohledů. Přála jsem si, aby ta chvíle nikdy nekončila, protože vzpomínek mám plno a života málo. Přála jsem si zůstat tak, neboť opojné rozpaky jsou lepší než prázdno všedních dnů. A ze všeho nejlepší je být s tebou, to bezpochyby.
Jenže i Popelčina noc končí. Dnes sedím doma a nedokážu navázat nit. Měla bych?


Tento "projekt" jsem si vytvořila z mírného zoufalství, a taky z drabblovací nálady. Poslední dobou totiž, zdá se, nedovedu psát nic jiného, a tak obecně se mi sem tam něco hroutí, takže nemám nervy na budování dokonalého slohu. Je mi to líto - ale dělám si naděje, že se to zase jednou zlepší.
Nicméně, k tomu, co jste možná právě přečetli; cíl byl prostý, tedy pod každou barvou si něco představit a každé představě věnovat přesně 100 slov. Původně jsem to zamýšlela jako záležitost čistě osobní, ale jak tak na to koukám, vcelku by se to dalo použít i jako regulérní projekt. Takže kdyby snad kdokoliv zahořel touhou napsat si sedm set barevných slov, žádný problém. Vlastně mě ani nemusíte uvádět jako původce, neboť podobná věc může napadnout kdekoho. Ale bylo by skvělé, kdyby se někdo chopil mé štafety, už jen proto, že bych si ráda přečetla i cizí drabble.

Tak snad ještě někdy.
I.

6 komentářů:

  1. Líbí se mi, žes tomu dala i drabble úvod (tedy předpokládám, že se jedná o drabble, slova jsem opravdu nepočítala. :D) a celkové pojetí. Taky ten obrázek je bezvadnej, fakt, ten se povedl.
    Myslím, že už chápu, proč jsi označila jednotlivá drabble názvy podle barev, někde by byl oříšek to uhodnout. Barevně mi nejvíc lahodilo žluté, modré a fialové drabble, nicméně takové zelené mi přišlo skoro geniální.

    Jsi dobrá. Plno barev a hezké dny přeji! :)

    (Pokusím se do toho zapojit, však víš. Ale v dubnu už asi ne no, maximálně to v dubnu napíšu, ale zveřejním až v květnu. Mám opačný problém. Nevím, který článek zveřejnit a napsat dřív. :D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jujda, obrázek? :D Díky, ale to je jen takovej nápis, aby tu vůbec něco bylo. No jo, je to nějaké moc fake deep, jak si to po sobě čtu... ale občas mám přesně takové naladění.
      Bylo by geniálnější, kdyby to nemuselo mít jen sto slov. Ale pak by to zas nebylo drabble, takže si vyber :D Ale díky moc.
      Já mám taky pár nápadů, jen si je nechci všechny hned vyplácat. A potom - říkám si, že blog je stejně hlavně o tom, že se člověk musí udržovat v myslící kondici, a nepřestávat vymýšlet pořád něco nového. Tak snad to půjde. :)

      Vymazat
    2. Tak to někdy, až budeš mít nouzi o články, můžeš rozšířit, nikdo se, myslím, zlobit nebude. :)
      Jojo, přesně tak. :D

      Vymazat
  2. Projekt neprojekt, je to božíí. :)
    Drabble se mi jako forma hrozně začalo líbit a tohle propojení s barvami je dokonalé.
    Souhlasím s Vlastou, to zelené je neskutečně geniální! A to modré a tyrkysové je taky parádní. Teda všechny jsou, ale tyhle se mi líbí nejvíc. :)
    Měj se krásně!

    OdpovědětVymazat
  3. Moc se mi to líbí. Nevím proč, ale při čtení jsem měla občas slzy na krajíčku. Člověk by řekl "pouhých 100 slov", ale mají svou sílu. Přeju pěkné dny :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jejda, tak to jsem opravdu nechtěla, kohokoliv svým psaním téměř rozplakat. Ale děkuji. Také se mějte pěkně. :)

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.