neděle 27. března 2016

Jedna schopnost

V dětství jsem byla omámena komiksovými čarodějkami a vílami ovládajícími jednotlivé elementy. Od té doby jsem, dovolím si tvrdit, trošku vyrostla; už dávno neběhám okolo liliovníku tulipánokvětého a nehledám vchod do magické říše, ani nestrkám prsty do plamene. Vlastně jsem nadpřirozené schopnosti zavrhla, jakmile jsem nabrala dostatek rozumu a pochopila, že nic takového neexistuje a nikdy existovat nebude. Ono také v určitém věku nabírá víra v magii a podobné věci dost monstrózních rozměrů, zvlášť když se k tomu přidá astrální cestování a andělská energie. Ale tím se nebudu zabývat, koneckonců, ať si každý věří, čemu chce, dělá-li mu to radost.
V následujících řádcích se pokusím zamyslet nad tím, jakou nadpřirozenou schopnost bych chtěla mít, kdyby to bylo možné.


Tento nápad jsem si převzala od Vlasty, z jejího projektu Deset knižních dní. Původně jsem se chtěla zapojit do celého projektu, ale vzhledem k tomu, že bych se zasekla už u sedmi filmových zpracování, jsem to nepokoušela a vybrala si jenom jeden úkol. Mělo by zde tedy jít o schopnosti z knížek, které jsem přečetla. Ale předem říkám, že tak tomu nebude, protože s výjimkou čarodějek, cestovatelů časem a nějakých podivných kytkovíl se toho v mém seznamu knih moc neobjevilo. Takže se pokusím vymyslet to bez knih. Snad nevadí.

Ale když už jsme u toho cestování časem, ještě chvilku u něho zůstanu. Měla jsem na mysli trilogii Drahokamy, kterou jsem před pár lety přečetla na pár nádechů, a bavila mě, jednak se mi líbil originální námět, pak mě také nadchly ty všemožné tabulky na začátcích kapitol. Gwendolyn ale časocestovací gen dost znepříjemňoval život a tak je těžko říct, jestli to byla v jejím případě (a v případě všech ostatních cestovatelů časem ve světě této trilogie, pochopitelně) superschopnost nebo superomezení. Vážně by mě nelákalo každý den se muset přesunout do jiného času, navíc povětšinou jenom tak dřepět ve sklepě a psát úkoly. Jakožto cestovatel časem bych si představovala svůj život trochu volnější a zážitkovější. Kdybych si mohla odcestovat kdy bych chtěla a kam bych chtěla, bylo by to ideální. Přiznejte se, kdo z vás nikdy nechtěl na dovolenou do historie? (Nikdo? No... varovala jsem vás, že mám občas divné choutky.)

Taky by možná stálo za to zamyslet se nad tím, jak by to probíhalo, kdybych byla na nějaké cestě časem. Jestli bych mohla v historii něco změnit (to by mě asi dost lákalo, třeba bych varovala Caesara), nebo by to nešlo? Jestli by čas tady u mě běžel pořád stejně? Nebo by se zastavil a já bych si mohla poletovat v časoprostoru, jak by se mi zachtělo? Musela bych mít trochu nastudované všelijaké teorie o kontinuu, abych o tomhle mohla uvažovat.
Vlastně, toto je jedna z mála jistojistě nesplnitelných představ, jimž jsem kdy věnovala svůj čas. Dlouho ve mně hlodala myšlenka, že když se dá cestovat prostorem, musí to jít i v čase, a že se to přece musí nějak vymyslet. Ale nakonec jsem usoudila, že kdyby to šlo, už dávno to je vymyšlené, takže to nemá smysl. Víceméně pro zábavu jsem si kdysi vytvořila i itinerář cesty časem - můžete tam narazit třeba na antiku nebo na 19. století a samozřejmě první republiku. Je to takový nesplnitelný sen jednoho zarytého realisty.

Kromě cestování časem je tady ale ještě jedna věc, po které ve svém každodenním životě tak nějak prahnu. A je to trošku ostuda, když to teď řeknu - přála bych si být neviditelná. Tedy spíše umět se zneviditelnit, kdykoliv bych chtěla, a pak zase zviditelnit. Hrozně mě totiž uklidňuje, když jsem potichu, součástí davu a nepovšimnutá, jenom takový tichý pozorovatel, kterého by nikdo nepodezříval z detailní analýzy svého okolí. Uklidňuje mě, že ostatní neví, co si myslím, nebo třeba že je poslouchám. Je to divné, ale mám ráda své malé neviditelné chvilky. A občas by se mi opravdu hodilo, aby mě nikdo neviděl. Neviděl, jak jdu po ulici, nebo jak sedím a koukám, nebo jak jedu autobusem, procházím obchody, a tak dál. Dokonce by se to skvěle vyplatilo na místech, kde se musí platit, pokud je člověk vidět, třeba v autobuse nebo na různých kulturních akcích. Jakožto příležitostně neviditelná bych byla mnohokrát kulturnějším člověkem.

Neviditelnost by mě nepochybně sváděla i k nepříliš chvályhodným činům, jako třeba že bych sledovala lidi až domů a pak se tiše schoulila v rohu jejich pokoje a koukala, čím se zabývají, když jsou sami. To bych si musela vyřídit se svým vlastním svědomím. Možná bych to udělala jednou a pak si uvědomila, že to vidět nechci. Neviditelnost by mě možná vedla k činům téměř masochistickým, podobně jako kdybych uměla číst cizí myšlenky. Občas člověka zabolí dozvědět se, jak to je s druhým člověkem doopravdy - ale je lepší to vědět, než si dělat plané iluze. I k tomu by mi tato schopnost mohla pomoci. I když všechno je tak diskutabilní... že se nic nedá tvrdit s jistotou.

Takže kdybych si opravdu mohla (nebo dokonce musela) vybrat, kterou z těchto dvou možností bych zvolila? Bylo by to těžké rozhodnutí. Ale berme to tak, že cestování časem bych s trochou snahy mohla využít k prospěchu celé společnosti, neviditelnost je naopak kompenzací mého každodenního mírného (a dosud překonatelného) strachu ze sociálních interakcí. Vyloučím-li možnost, že když si nemůžu vybrat, vezmu to obojí, asi si zvolím cestování časem. Přece jenom to je ušlechtilejší a méně srabské. A možná bych v dobách minulých viděla zajímavější věci, než v bytech svých tajných lásek (kupříkladu). Jediné, co bych vidět nechtěla, je budoucnost, protože jsem přesvědčena o tom, že bude hrozná a že kdybych ji viděla, nechtěla bych se jí dožít. Vy byste chtěli vidět budoucnost?

Jeden z mých konceptů odsouzených k nedopsání se odehrává v městečku, které je zvláštní tím, že každý jeho obyvatel má nějakou netradiční schopnost. Měl to být příběh tvářící se trochu dětsky a naprosto nevinně, možná trochu s motivy detektivky a pohádky o partě kamarádů, jakou jsem nikdy neměla. Jedna postava mluvila jenom ve verších, druhá ovládala světové počasí tím, že ho kreslila, další uměla mluvit jakýmkoliv jazykem se jí zachtělo (ta se psala obzvlášť těžko), jiná potom, myslím, perfektně ovládala hru na libovolný hudební nástroj. Jedním z motivu příběhu byl i paradox superschopnosti a superomezení. Proto jsem se dneska pokusila vybrat si schopnost, která by mě nikterak neomezovala, ale zároveň byla aspoň trochu praktická.
Létání, kouzlení, čtení myšlenek... téma tohoto článku mě přimělo uvažovat (v rovině čistě teoretické) o lecčem, ale neviditelnost a cestování časem to jaksi vyhrálo.

Otázky na konci článků nepokládám, ale zde se to jaksi nabízí... jakou schopnost byste si vybrali vy?

S přáním pěkného jara
I.

5 komentářů:

  1. Takže, předem nutno říct, že jsem moc ráda, že jsi tenhle článek napsala. Já jsem u toho svého vycházela pouze z knih, co jsem četla, ale pokud bych se mohla neomezeně pohybovat na poli superschopností... třeba neviditelnost by mě lákala. Nebo možnost procházení zdmi. Taky bych to asi využívala k... řekněme nekalým účelům a narušování soukromí, ale co. :D S tím čtením myšlenek je to těžké. Asi by mi vadilo, že bych to nedělala dobrovolně, že bych prostě pořád všechno slyšela. A já mám ráda ticho.
    S tím cestováním časem... zrovna nedávno jsem se ve fyzice dozvěděla, co je to časoprostor a říkám si, že třeba k tomu jednou lidstvo dospěje. Nebo někdo jiný, kdo tu bude po lidech. :D (Stejně jako si myslím, že lidi vynaleznou lék na aids a doletí na Mars. Nutno brát s trochou nadsázky.;D)
    Kdybys tu svou knížku někdy napsala, byla bych fakt nadšená z jejího čtení. :)

    OdpovědětVymazat
  2. To cestování časem je opravdu hrozně lákavé, jenže já bych byla tak vyklepaná z toho, co by se stalo, kdybych ovlivnila něčí život (například), že bych nakonec stejně byla pouze tichý pozorovatel. I když tichá být obecně moc neumím. S
    Nakonec bych se stejně začala s někým bavit a kdo ví, co bych mu tím způsobila.
    Ale Drahokamy jsou jednou z mých oblíbených sérií. :)
    A neviditelná jsem nikdy být nechtěla. Asi jsem příliš ráda vidět. I když by to samozřejmě mělo spoustu výhod, které jsi popsala. :)
    Jak už jsem psala u Vlasty, bavilo by mě být Ymbryna, měnit se v ptáka, i když při mém štěstí by ze mě byl určitě plameňák, který má oko větší než mozek a nebo pštros či dokonce tučňák, že bych si ani nezalétala. :D Taky by se k tomu vázala schopnost vytvářet časové smyčky, ale nejsem si jistá, jestli bych to využila...
    Obecně mě vždycky fascinovalo létání nebo třeba telekineze, i když ta docela svádí k lenosti. :)
    Čím jsem si jistá je to, co bych nechtěla umět. Nechtěla bych číst myšlenky. Nikdy, ani kdybych to mohla třeba zapínat v hlavě, takže bych je neslyšela pořád. To co má člověk v hlavě je skoro to jediné, co nám nikdo nemůže vzít a vědět o tom mi přijde jako tak nehorázný vpád do soukromí, že bych to nezvládla dělat.
    Jo a taky bych si ráda přečetla tu knížku nebo třeba i jenom povídku, zní to fakt suprově, vzhledem k tomu, že jsi vymyslela takové zajímavé a originální schopnosti, které by mě nikdy ani nenapadly. :)
    Zvláště to mluvení ve verších a malování počasí mi přijde úžasné. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Kdybys přede mě přehodila možnost neviditelnosti a cestování v čase, nadšeně bych se chopila té neviditelnosti. Za prvé mě minulost osobně asi tak nefascinuje a za druhé, vzhledem ke své introvertní povaze bych moc ráda uměla udělat tiché puf a odejít. No a kulturní plus je samozřejmé :).
    Myslím, že čas je prostě ta stálice, kterou nikdo nikdy neprolomí -snad jen v knihách. Taky mě ale napadlo, že lidé třeba objeví způsob, jak cestovat v čase, až to budou potřebovat. Až začnou zapomínat..

    Mám taky nesplnitelné iracionální přání, které se vlastně týká času. Chtěla bych umět čas přeskakovat -určité nepříjemné situace nebo období, dny.. Vím, že bych přicházela o jiné, důležité věci, ale občas se to ve mně prostě ozve a radši bych tu nebyla. "pravidla" mi taky nejsou jasná (měla bych vzpominky?) Vlastně jsem asi ráda, že to nefunguje. Dopadlo by to špatně.

    OdpovědětVymazat
  4. Jůůůů, Witch, ty se mě držely hrozně dlouho, já vždycky chtěla být Irma a ovládat vodu, to se mě asi drží i teď. Každopádně z těch tvých dvou bych asi chtěla více tu neviditelnost, bylo by hrozně fajn se vždycky někde nenápadně vypařit. A nebo bych si asi zvolila teleport, protože cestování obecně se mi zdá jako hrozně zbytečná věc a ztráta času, zvláště, když se někam extrémně těším, tak je pro mě i hodinová cesta vlakem nekonečná. :D

    (Mimochodem, snad se teď neurazím, ale dneska to byla první věc, která mě rozesmála, tak se o to s tebou musím podělit - v tvém záhlaví jsem četla "langusta" a fakt jsem přemýšlela, proč by si někdo někam dával langustu. :D :D :D )

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.