neděle 31. ledna 2016

Ranní ptáče versus noční sova

Někteří máme spánkovou rutinu sjednocenou se slepicemi, někteří si ohledně spaní rozumíme spíše s netopýrem nebo sovou. Je to jen další potvrzení toho, že každý jsme jiní. Ať už to ale máme jakkoliv, jedna věc je jasná; všichni musíme chodit spát a všichni se musíme probouzet. Takže v podstatě není o čem se hádat. I když, přizpůsobit se jeden druhému, zvláště nesdílíme-li spací návyky, může být docela složité.
Možná, že je to téma vhodné k diskusi. Budu tedy ráda za jakékoliv názory, ohlasy a zkušenosti. Jste ranní ptáče nebo noční sova?


Já sama jsem to, co lidé nazývají noční sovou. To označení je docela zavádějící, neboť po nocích nikde nepoletuji a nelovím, stačí mi sedět doma a psát, číst nebo sledovat televizi, s klidnou noční oblohou za oknem a ve společnosti osamělého světla měsíce (nebo mraků světlo zahalujících). Jsem taková, kam až dosahují mé vzpomínky, a prý jsem taková byla už předtím. Pravděpodobně je to jedna z těch věcí, jež mi přišly sdělit sudičky k mé ubohé nemocniční postýlce. Prostě je to tak. Jsem dítě vyrůstající bez pevné večerky, protože na něho stejně žádná neplatila. Zkuste noční sovu nacpat do postele hned po večerníčku. Bude se zoufale převalovat, spočítá všechny ovce široko daleko, tma jí poleze na mozek, až po dvou hodinách (s trochou štěstí) konečně usne a probudí se po veřejně akceptovatelné době. Noční sovy jsou prostě... noční sovy. Vlastně už trochu chápu ten noční lov, vezmeme-li to jako metaforu. Každá noční sova v noci pravděpodobně něco loví.

S brzkým vstáváním mám problém. Každodenně děkuji prozřetelnosti, že chodím do školy, kterou mám tak pět minut od domu a která navíc zahajuje první hodinu v devět a ne v osm. I tak ale neustále bojuji s ranním otevíráním očí (kdyby nebylo mých ranních sprch, vůbec nikam bych nedoskákala). Probouzím se tak okolo desáté hodiny, takže nultou a první vyučovací hodinu mám obvykle trochu v mlze. Snídám až v přestávce po první hodině, protože všechno jídlo, které do sebe s obtížemi dostanu dříve, si obvykle stejně najde svou cestu ven.
Večery jsou pro mne ovšem snazší; občas sice v pokročilých hodinách zívám, ale nakonec toho vydržím docela dost. Na večírky sice nechodím, ale když už se na podobné akce dostanu, odcházím, protože se nudím, nikoliv kvůli únavě. O všedních dnech bývám unavená, protože rytmus, který je mi vlastní, můžu praktikovat jen o víkendech a o prázdninách. Nakonec se ale i kvůli tomu cítím provinile. Aspoň v posledních letech.

Místní denní režim je nepochybně více nakloněn lidem, kteří vedou život ranních ptáčat. Ač jich možná není víc než nás nočních sov, je všeobecně známo, že právě denní režim ptáčat je považován za zdravý a správný. Brzo ráno vstávat, to jako by byl recept na zdravý den. A já si to vlastně v hloubi duše myslím také. Závidím ranním ptáčatům, protože bych taky chtěla s radostí vstávat brzy a chodit spát před jedenáctou. Vlastně jsem to párkrát zkusila, například když jsem trávila pár dní s osobami, které jsou jasná ranní ptáčata, ale nikdy mi to nevyhovovalo a vždy jsem se tak nějak sama od sebe vrátila k svému režimu. Protože jsem tak spokojená, ale zároveň ve mně hlodá svědomí; nebyla bych lepší jako ranní ptáče? Není můj způsob života špatný?

To mi většinou jde hlavou, když se o víkendu probouzím v půl desáté. Připadám si jako hrozný člověk. Možná proto, že noční sovy jsou pokládány za takové... neorganizované, nespolehlivé osoby. Když někdo vyspává do desíti a pak je vzhůru dlouho do noci, rozhodně to není obraz ideálního člověka. Tak obecně, jak je to vnímáno společností. Když má někdo takhle vyhraněný denní režim, asi by s tím měl něco dělat, chce-li být úspěšný.

Abych se dostala k jedné z plánovaných point článku (množné číslo od slova pointa - napsala jsem ho správně?). Podle všeho se člověk rodí s tím, jestli bude ranní ptáče nebo noční sova, podobně jako od narození preferuje jednu z hemisfér. Někteří potřebujeme víc spánku a jiní zase méně spánku, a stejně tak některým vyhovuje chodit spát dřív a jiní se raději ukládají pozdě. Je dost pravděpodobné, že během života se naše režimy trochu ustálí a v dospělosti už nebudou tak vyhraněné, kvůli práci nebo dětem. Ale stále to budeme my, ptáčata a sovy, vždycky budeme inklinovat k našemu původnímu stereotypu, nebo jak to nazvat.

A pak bych taky chtěla sdělit, a to považuji za důležité, neboť se to týká i mně samotné, že doba, kdy chodíte spát a kdy vstáváte, nemusí nutně vypovídat nic o vaší produktivitě či spolehlivosti. Je to něco, co moc neovlivníte. To, že si rádi ráno pospíte, neznamená, že jste nepoužitelní budižkničemové, nad nimiž je třeba zlomit hůl. Vlastně, to je jedna z věcí, které mě přiměly napsat tento článek. Nedokážu se přeprogramovat na režim ranního ptáčete, alespoň zatím; přesto se ale nepovažuji za nedisciplinovanou. Nevím, do jaké míry tento stereotyp vnímáte vy, třeba ne tak dramaticky. Mně už každopádně nebaví probouzet se se špatným pocitem kvůli svému přirozenému biorytmu, proto jsem se rozhodla ponořit se do problematiky trošku hloubš a vyrovnat se sama se sebou.

Jste-li ranní ptáče, taky to nemáte moc lehké, s nočními sovami jako jsem já. V noci vás budíme, protože rachtáme a listujeme a pijeme. Ráno se nám musíte vyhýbat a chodit kolem nás po špičkách, protože vy už jste rozcvičeni a plně při smyslech, zatímco my si protíráme oči a dopujeme se nějakým probouzedlem. Jste všeobecně považováni za lidi, kteří to mají v hlavě urovnanější. Vždyť kdo jiný by zůstával vzhůru do noci, než existencialisté s temnými myšlenkami (stereotyp, stereotyp). Ale něco vám povím. Svítání jsem moc neviděla. Ve všedních dnech se většinou zavřu potmě do koupelny, když svítá. Jednou za rok ale jezdím brzkým ranním autobusem, a když jedu jihočeskou krajinou a pozoruji, jak se rozednívá, jsem nebeskými ději okouzlena podobně jako noční oblohou; snad ještě víc, protože svítání vídám tak málo.
Proto doufám, že tento článek nevyzněl jako vyzdvihování kvalit nočních sov. Oba typy mají své. Noční sovy mají prý větší předpoklady k alkoholismu, ranní ptáčata mohou mít větší potíže s udržením pozornosti. Noční sovy mívají vyšší skóre v inteligenčních testech, ranní ptáčata jsou obvykle věrnější a přizpůsobivější. To říká věda. Ale každý člověk je individuum a vědecké výzkumy taky nejsou vševědoucí.

Tak co, dáváte přednost ránu, nebo noci? Když vás někdo přistihne vzhůru ve čtyři hodiny ráno, co je pravděpodobnější; že jste už vstali, nebo že jste to přehnali s ponocováním?
Souhlasíte s tím, co říká věda? Například v tomto graficky vymakaným článku? Nebo zde? Kdyžtak se mi můžete pohrabat v pinterestovém účtu, chcete-li si najít další články na toto či na jiná psycho témata.

Ať už jste kdokoliv, přeji ničím nerušený denní rytmus. Mám vás ráda, ranní ptáčata a noční sovy.
(I vás, kteří jste něco mezi tím.)
Iris :V

P. S. Jste-li noční sovy stejně jako já, a máte-li taky rádi teplo, vězte, že Španělsko je ideální země pro vás. Tamní denní režim je vzhledem k tomu našemu posunutý tak o hodinku, o dvě dozadu; je běžné, že se v půl jedenácté ještě beze strachu procházíte po městě a vysedáváte v tapas baru. Navíc odpoledne máte fiestu, takže žádný spánkový dluh. Musí to být skvělý.

13 komentářů:

  1. Já jsem asi spíš ranní ptáče. Odmalička jsem byla, rodiče mi to vždycky říkali. Nemám s tím problém. Moje babička a děda vstávají celý život ve tři nebo čtyři hodiny ráno. Mně by stačilo naučit se vstávat v pět, v půl šesté. Mám ráda to prázdno, které ráno vládne. Přijde mi, že jen ráno mám čas pro sebe. Ty se třeba můžeš realizovat i večer, protože kolem sebe nemáš tolik rušivých elementů, ale moje večerní aktivity jsou většinou nepodstatné. Když mám vydržet vzhůru kvůli něčemu, zvládnu to, ale nikdy se mi nepodařilo usnout nad ránem. :D
    Naopak Anča je sova. Trošku mě štve, že to rodiče vůbec nerespektují a že nás vždycky kolem jedenácté hubují, proč ještě nespíme. Já si třeba čtu nebo fakt spím, Anča se začíná učit. Každý to má jinak a souhlasím, že důležitá je produktivita a tak, protože do těchhle vnitřních procesů venkovní svět přece nevidí.

    Na ty výzkumy se podívám, zajímají mě.

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Já o tom nikdy nepřemýšlela, ale jsem jistojistě ranní ptáče. Plně jsem to zjistila až na VŠ, kde mám za spolubydlící noční sovu. Jinak si perfektně rozumíme, ale ohledně spaní je to trochu boj. Jsem dost extrémní ranní ptáče, někdy se prostě vzbudím v 5 a nevadí mi vstát. A zase nemám potřebu chodit spát ve dvě v noci... A asi dost souhlasím, že to máme snazší, přijde mi, že mám delší den, když vstanu třeba v 7 než když spolubydlící vstane třeba v 11 :-)
    Jinak se mi občas teď stává, že se vzbudím i v půl čtvrté ráno. To už tak super není. Paradoxně jsem ale zjistila, že je to naprosto perfektní doba na učení, můj mozek pracuje dost divně - od cca 4 ráno do cca 9 dopoledne a pak zase asi až od 8 večer :D což je dost na nic :D
    ... a teda - dík za vysvětlení nočních sov. Já to upřímně moc nechápu, nejde mi do hlavy, jak někdo vydrží v posteli do 11 třeba :D to bych musela být fakt mrtvá :D U nás doma prostě neexistuje vstát třeba po 9, to všichni divně koukají :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když ono třeba v půl desáté teprve začínám "úřadovat", psát, číst, tvořit všemožné i nemožné, takže nakonec ani nemám pocit, že mám kratší den. :) Ale jo, jak říkám, ranní vstávání má něco do sebe a nepochybně je pěkné. Ranní ptáčata rozhodně nijak nezatracuji ani nic podobného. :)
      No, u vás doma by mě moc rádi neměli. :D

      Vymazat
  4. Já jsem něco mezi. Možná na toto téma taky udělám článek. Díky za inspiraci.
    PS: Španělsko zbožñuji. Jezdíme tam skoro každý rok.
    Bezejmenná (my-dream-world-and-life.blog.cz)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemáš zač, je pěkné, když se mnou někdo inspiruje :)
      Já se španělsky učím a ač jsem ve Španělsku byla jenom jednou, zamilovala jsem si tamní atmosféru, architekturu, denní režim a tak všechno. :)

      Vymazat
  5. Já vůbec nevím, co jsem. Ale průměrně potřebuji tak 8 hodin spánku. Ale ve školním týdnu chodím spát tak kolem jedenácté a vstávám v šest. Takže naspím těch 7 hodin. Ale o víkendu když můžu, tak těch 8. :)
    Ale pocitově bych se označila spíše za ranní ptáče, protože když jdu o víkendu pozdě spát a další den se probudím třeba v deset, nebo půl jedenácté, mám potomcelý den pocit že je něco špatně. :/
    A miluji rána. A východy slunce a rosu v létě a mlhu na podzim. A ranní město a ranní čaj a ranní čtení. A tak. Připadám si ráno vždycky tak...čistě. A mám většinou mnohem víc čisto v hlavě. :)
    Někde jsem narazila na takovou krásnou větičku: "Don´t believe the things you tell yourself late at night." nebo tak nějak, a to o mně dokonale sedí, večer a v noci se mi v hlavě otevírají takové ty temnější šuplíčky a to nemám ráda. :)
    Ale znám dost lidí, co to mají úplně naopak. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ha, temné šuplíčky! No, docela to sedí. Ale překvapilo mě, že existují lidé, kteří tohle noční filosofování nemají rádi. Já žiju život právě k otevírání temných šuplíčků, a to jde nejlíp v noci. Po ránu bych se nejradši do takového šuplíku spíš zavřela a spala nejmíň do devíti.:)
      Děkuji za názor :) Jsem divná, vím to.

      Vymazat
    2. To se mi líbí, pěkně jsi vystihla ty dobré momenty na ranním vstávání.

      Vymazat
  6. To bylo pěkný povídání. Já jsem spíš ranní ptáče, ale ne zas takovej šílenec co by vyskakoval z postele ve čtyři ráno a liboval si, jak daleko doskáče.
    Ale je fakt, že když vstanu třeba v sedm, mám pocit, že je ten den delší a že toho víc stihnu. I když poslední dobou to mám s časem trochu rozhašený, protože mám zatím pauzu s ranním vstáváním do práce, takže chodím později spát, tudíž se později budím. Ale pořád ještě nejsem sova.
    Tvoje ranní vstávací nesnáze do školy docela chápu, i když ta doba, ve kterou můžeš vstát, je docela v pohodě (představ si, vstávat třeba v pět ráno... :-) )

    OdpovědětVymazat
  7. Dobře, odstěhuji se do Španělska. :D Jsem jednoznačná noční sova. Ne že bych ve 4 ráno ponocovala, na to mě neužije, ale nejproduktivnější jsem večer - nejvíc toho napíši, nejvíc toho udělám. Pokud mám vstávat před devátou hodinou ráno, nic moc se mnou po zbytek dne není. Naštěstí jsem na vysoké, takže si můžu rozvrh z větší části nastavit tak, abych nemusela vstávat zbytečně brzo. Horší to bude, až začnu chodit do práce... pokud si tedy nenajdu práci, kde budu moct pracovat z domu nebo kde budu svou vlastní paní. Každopádně nejsi jediná noční sova, to tě mohu ujistit. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Taky se musím přidat do tábora ranních ptáčat. Kdybych měla na výběr mít školu od 8 do 15 nebo od 12 do 19, rozhodně beru první variantu (ve skutečnosti nám tenhle semestr napařili od sedmi do sedmi a mám po výběru, ale snít můžu :D) - je více možností, jak čas využít. Přece jen jít nakoupit, sjet se psem na očkování nebo jít si zacvičit je odpoledne jednodušší. Chodím spát v 11 (a to už jsem se vycvičila, dřív to bylo nejpozději v 10) a máloco mě děsí tolik jako představa probděné noci. Jen jedna věc mi v tomhle přijde ještě horší - střídavý směnný provoz. :D
    Akorát v létě se mi režim trošku posouvá. Pořád nejsem vzhůru do tří do rána (to bylo jen párkrát, když jsem se teď přes léto učila na státnice), ale zkrátka letní noci jsou pro mě něco neskutečně krásného a ani ten skřivan ve mně tomu nedokáže odolat.

    OdpovědětVymazat
  9. Já nejsem ani jedno. Když můžu vstávám k obědu nebo chodím spát se slepicema. Manžel je ale sova a ponocuje, což mi tedy trochu vadí, protože se mi špatně usíná a protože jsem si přec jen vždy naivně myslela, že s manželem se na lože uléhá společně.

    OdpovědětVymazat