čtvrtek 5. listopadu 2015

Deset dní: Den desátý

Jedna zpověď

Zní to strašidelně, ale je to tady, přátelé. Rozhodla jsem se, že si nebudu dávat s poslední částí výzvy Deset dní příliš načas, ať to mám hotové (a třeba že se dostaví ten hezký pocit dodělané práce). Uvidíme. Každopádně, na začátku jsem si říkala, že to třeba ani nedodělám a s tou zpovědí se ani psát nebudu muset, nebo že ji zkrátka nějak ošidím.
A vidíte? Já ji napsala. Je tady, stačí rozkliknout. Původně jsem chtěla uzavřít komentáře, ale říkám si, že nebudu tolik domýšlivá. Takže si to užijte, chcete-li.
Z formálnějšího soudku: teď přichází čas, kdy bych si ráda našla nějaký nový projekt, do kterého bych se mohla pustit. Napadá-li vás čirou náhodou něco, sem s tím, prosím!


Zpověď. Ještě nikdy jsem nebyla u zpovědi. Ani to nemám v plánu; nelíbí se mi ta představa, že bych se za své činy měla stydět před jakousi vyšší mocí, která podle mě stejně neexistuje, a ještě nějakému nábožnému pánovi vyprávět o tom, jak moc porušuji Desatero. Ale tuhle zpověď asi nikdo neměl na mysli, když sestavoval tuto výzvu. (Přesto to bylo to první, co se mi v této souvislosti vybavilo... zvláštní.)
Zpovídat se dá z čehokoliv a čemukoliv. Nikde není psáno, že na sebe musím prozrazovat špatné věci. K zadání nikdo nepřipsal, co přesně mám v rámci desátého dne zveřejnit. Nemám ráda volná zadání, ale tady mi to výjimečně nevadí. Vlastně neexistují věci, za něž se stydím. Jsou tu jen věci, které jsem neplánovala. A ty, co se vrací jako tažní ptáci, aby mi připomněli, že bych mohla být dokonalejší. A já bych ráda byla ve svých očích dokonalá.

Ale ještě víc bych si přála být dokonalá v cizích očích. Vážně, to je první věc, k níž se přiznávám. Nikdy mi na ničem nezáleželo tolik, jako na cizím názoru. Z cizích názorů se skládá můj svět. Nikdy se mi to nezdálo divné; prostě jsem se tak, zdá se, narodila. Kéž bych se mohla zavděčit všem! Kéž bych se každému líbila! Jenže svět mě už trochu omlátil - zní to směšně, psát toto v mém věku - a tato náklonnost cizímu mínění mi příliš nepomohla. Musela jsem se vyrovnat i sama se sebou. Musela jsem se postavit před zrcadlo a říct si, kdo vlastně jsem, a nastavit si svou osobnost, abych zcela nepostrádala tvář, a smířit se se slabostmi, jež svět uvidí a jež se lidem nebudou líbit. Takových věcí je mnoho. A ač se umím nastavit do mnoha pozic a nahodit široké spektrum tváří, vždy tu budou, ty nedostatky, které patří k onomu korpusu osobnosti, a nelze je zapatlat džemem nebo přestříkat šlehačkou.
Ty nedostatky, to je třeba dyspraxie, lenost peroucí se s temperamentem, nepříliš přitažlivá fyzická konzistence, hypochondrie a abych nezapomněla, všudypřítomná rozporuplnost.

Nosím si v sobě dávné křivdy. To je druhá věc, k níž se přiznávám. Nelíbí se mi, že se to děje, jsou to totiž věci, na které bych už dávno měla zapomenout. Většina těch záležitostí pochází z dob, kdy jsem byla malá a lidé se ke mně jako k malé chovali. Nebrali vážně můj názor a říkali mi "princezno" jen proto, že jsem měla dlouhé vlasy (proč mi asi tolik vyhovuje pořád si vlasy zkracovat?). Nebyla jsem dobrým debatním partnerem, neboť jsem byla jenom dítě. Nebrali mě ani dospělí, pro něž jsem byla moc přechytralá, ani mí vrstevníci, protože těm jsem se zdála moc divná a prostě jsem si s nimi neměla co povídat.
Jednou jsem byla na soustředění s pěveckým sborem. Jezdívaly s námi takzvané hlídací maminky, prostě matky některých z dětí, abychom měli co nejvíce dozoru, protože nás bylo vždy hrozně moc. Tenkrát s námi jela jakási paní B. Trvalo to asi čtyři dni, ve starém velkém ubytování kdesi v Radostíně. Měla jsem deset let. Na pokoji to bylo fajn. Akorát jsme museli dodržovat polední klid. A já ho něčím děsně závažným porušila; myslím, že jsme si s Anežkou házely plyšákem nebo co. No a paní B. nás potrestala. Nebyly jsme jediné, kdo dělal něco špatného, Valinka například rozsedla skříň, pokud vím. Asi hodinu před přezkoušením ze zpěvu jsme musely za trest obíhat nějakou nedalekou budovu, v blátě. Jenže. Vůbec netuším, čím jsem si to zasloužila, ale paní B. řekla, že všichni mají obíhat, dokud JÁ neuběhnu deset koleček. Chápete to? Asi viděla, jak jsem tlustá a zoufalá. Lapala jsem po dechu a pachtila se v bahně. Přezpívání se mi nepovedlo, protože jsem sotva chroptila.
Tehdy se ve mně probudila chuť... ble. Chuť vrazit té ženské pořádnou ránu mám doteď, když si na to vzpomenu. Je to vážně hrozné, tak dávná vzpomínka a mě to stále tak nevýslovně vytáčí. Proč? Proč se to stalo? Měla bych to pustit za hlavu.

Přála bych si někam patřit. To je třetí věc, z níž se zpovídám. Všechny ty řeči o tom, jak je skvělé být originální a nezapadat, jsou fajn nářky, patříte-li však někam. Poslední dobou jsem u sebe začala vnímat jakýsi dosud podvědomý pud zařazovat se do skupin a dobrovolně se škatulkovat. Uklidní mne, když zjistím, že mám s někým něco společné. Nikdo z nás přece nechce být na světě úplně sám. Člověk potřebuje někoho s podobnými problémy, někoho, čí bolest může cítit stejnou měrou jako tu svoji, a ne jen slepě přikyvovat, protože se nedovedeme vcítit. Nejraději mám momenty, kdy ve stejnou chvíli řekneme to samé, byť je to úplná hloupost (-"Oh dear..." -"Ó jelene!").
To jsou ty hezké chvíle, kdy mám dojem, že ač jsem možná trochu divná, aspoň se mi podařilo najít někoho podobně divného. Že nejsem jediná, kdo se směje a nikdo neví čemu vlastně.

K čemu bych se ještě mohla přiznat? Najde se toho plno.
Občas jsem v pokušení udělat něco nečestného, třeba si napsat tahák. Párkrát jsem to už i udělala a kupodivu mě nepronásledovalo černé svědomí. Čas od času potřebuji od někoho potvrdit, že jednám správně, jinak bych byla nejistá. Nedávno jsem se přistihla v situaci, kdy mne samotnou dokonce nenapadlo, že jsem udělala chybu, a až cizí pohled mne přesvědčil, že bych měla chodit kanálama, dokud to nevyřeším (a tak jsem to vyřešila).
Neopětovaný vztah by možná mělo být mé druhé jméno. Kolik platonických lásek mne už obkroužilo, letmo se dotklo a pak zas opustilo? Nespočet, a já si přesto všechny pamatuji a v dobrém na ně vzpomínám, protože nikdo mi neudělal nic špatného, to spíš já se chovala nepřiměřeně svému věku. Myslím, že mohu milovat kohokoliv, kdo mi dá důvod. Mnohdy nevědomky, ten důvod.
Nejsem dobrá strážkyně tajemství. Každé svoje "tajemství" (v tajnosti maximálně dva dny) jsem rozpracovala do zmatených slohovek.
Jsem nedůsledná a užívám si to. Užívám si svou malou porci vzdoru, kde se dá. Například si nepíšu deník a čtenářský deník.
Mám ráda ironii a nechápu lidi, kteří ji nechápou.
Často opakuji ty samé věci hodněkrát za sebou, nejen tady na blogu.
Často si říkám, že umřu mladá, protože se nechci dožít doby, kdy budu stárnout a pomalu se sesouvat. Nedokážu si to představit, a tak si plánuji záložní cestu. Akorát ještě nevím, na co umřu. A možná se vám teď zdám hnusná a zvrácená.
Často také měním názory. Myslím, že názory by se měly měnit; proměnlivost je lepší než zatvrzelost. Ale možná je to špatný názor, kdo ví.
Také se občas hádám o politice, i když já jsem ten poslední, kdo by se měl hádat, protože jsem prd zažila.
Nekomentuji cizí blogy. Neodpovídám na komentáře. Všechny moje články se nakonec zvrhnou ve zmatený nepořádek a já se vymlouvám na nějakou uměleckou duši.

Víte... dalo by se toho najít ještě mnoho. Nakonec, mohla bych se zpovídat ze všech hádek a ze všech urážlivých slov, která ze mne vyšla. Není jich málo. A takhle by se dalo sumarizovat dál a dál, takže to raději utnu. Stejně to není žádná sláva.
A vám jistě nebude vadit, když následující Týdenní třídění nevyjde v pátek.

Inu, to by bylo, vážení. Konec výzvy Deset dní na mém blogu. Doufám, že jste si tuto sondu do mého soukromí užili. Nebo že to aspoň někoho třeba zajímalo.
Co nás čeká teď? Uvidíme. (Ale jo, mám něco připraveného.)
Iris :V


1 komentář:

  1. Užila jsem si to.
    Vlastně mě taky při slově zpověď napadla taková ta forma, kdy zpytuješ své svědomí před nějakým duchovním. Nikdy jsem to nedělala. Vlastně jednou... no, bylo to v Liberci na tom festivale, někdy ke konci. Úplně jsem se ztrapnila před všemi účastníky, protože jsem nebyla schopna pronést pár vět o Karlu IV. A pak večer na pokoji jsem dost brečela a povídala si s tou kamarádkou, co tam byla se mnou. Studuje dálkově teologii. Dost mi ten večer pomohla. Je to optimistka.
    Jsem trochu posedlá dokonalostí. Nemyslím úplnou perfektností ve všem, to je blbost, to vím. Nicméně dokonalá bych byla i tehdy, kdybych se s tím uměla smířit, kdybych splnila svá předsevzetí a kdybych si uměla dávat takové cíle, které splnit můžu. A samozřejmě, kdybych pro ostatní byla neobyčejně obyčejná, zapadala, uměla se s nimi bavit a tak.
    Staré křivdy si taky pamatuji. Nic tak hrozného jako tobě (fakt, asi bych se rozbrečela) se mi asi nestalo, ale jednou o mně nějaká učitelka prohlásila, že jsem rozmazlená. Jsem všelijaká, ale nemyslím si, že by mě rodiče hýčkali, oblbovali sladkými řečmi a stavili do první řady. Ba naopak. To je další věc - pamatuju si spoustu hádek, spoustu slov, spoustu slz.
    Nečestné věci mi vůbec nedělají problém - v tom je můj problém. Nemám svědomí. Tedy, mám, ale neposlouchám ho. Někdy uvažuji, jestli bych po tom všem byla schopna třeba vraždy. Takže neboj, nejsi tak úplně zvrácená. A nebo můžeme být divný, i když každá jiným způsobem, společně.

    Sakra, já měla komentovat, ne se tady zpovídat.
    Dobře - myslím, žes Deset dní zakončila skvěle a že lepší zpověď v rámci tohoto projektu nikdy nikdo nenapsal. :)

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.