úterý 15. září 2015

Deset dní: Den sedmý

Čtyři věci, které mne dokážou znechutit

Tento úkol, už sedmý, výzvy Deset dní, také nebyl tak úplně jednoduchý. Jenom čtyři? Jak jako jenom čtyři?! Vždyť chvílemi mne znechucuje celý svět!
Ale dobře. Chtělo to jen pohodlně se usadit, naladit se zpět do idealistického módu, a pak smést čtyři malá smítka z dokonalého saténového plátna světa. A jaké to jsou? Dozvíte se pod pročajovanou stránkou. (Mimochodem, také jste teď nachlazení? Mám pocit, že se nacházíme v nějakém choulostivém období.)


1. Hmyzáci
Ach ano. Prvděpodobně víte, že zvířata mi všeobecně nevadí (a kočky dokonce miluji). Ale jakmile je to malé, se šesti - nebo méně, fuj - nožkama, a může mi to vlézt pod triko, je to uáÁÁÁÁ! Možná mi rozumíte. Možná se vám to zdá povrchní; mně vlastně taky. Nemám racionální důvod, proč se štítím hmyzu. V podstatě mi nic neudělali, ti hmyzáci. Jsou to malá hodná zvířátka. Broučci. V dětství jsem je dokonce měla ráda.

Ale teď? No, snad postačí, řeknu-li, že si musím volat do pokoje mamku, když mi sem vlítne nějaká můra nebo šílený dlouhonohý komár. Jednou mi dokonce lezl škvor po klávesnici. Na živý hmyz nesáhnu a na mrtvý už vůbec ne! Když jsem sama doma a musím si vyhnat hmyzáka, provádím manévry typu opatrně se přiblížím k inkriminovanému objektu s kapesníkem - nechám na něj brouka nalézt - otevřu okno - položím kapesník i s broukem zvenčí na parapet - rychle zavřu okno a jdu si lehnout, přidušená, protože mám zavřené okno.
To okno si pak samozřejmě zase otevřu, ale musím mít v pokoji relativní tmu.
(Před dvěma lety jsem na toto téma napsala takovou připitomělou básničku. Jmenuje se Potvory.)

2. Předsudky a subjektivita
Abyste mi rozuměli; je samozřejmé, že každý je především subjektivní. Co mi ale vadí, je to, když někdo považuje svůj subjektivní názor za všeobecnou pravdu a chce ho vtlačit do hlavy i ostatním (nedejbože mně). Každý má svou "pravdu" a každý má hlavně svůj názor, a já nikomu právo na názor neberu, dokud ho tedy někdo nebere mně.
Mým cílem je být objektivní, děj se co děj, ale bohužel, to bych musela být robot se statistikou v mozku (i když... to není zas tak špatná představa).
A o předsudcích snad ani nemusím vyplodit tak dlouhý odstavec. Nemám ráda generalizace typu "Všichni důchodci jsou otravní", "všichni Romové jsou prasata" nebo "všichni komunisti jsou zlí". Ale zároveň se velice nerada dostávám do konfliktů, takže co mi zbývá, když se octnu v blízkosti někoho předsudky prožraného? Tiché znechucení.

3. Když někdo jí jako prase
Nechci tím říct, že moje stolování je jak ze žurnálu (možná jak z radiožurnálu). Určitě mám mnoho co dohánět. Ale odmalička mám takový problém, že se mi zvedá žaludek, když vidím nějakého děsného patlala. Určitě už jsem někdy zmiňovala, že když jsem chodila do školky, musela jsem sedět sama u odděleného stolečku, abych se vůbec mohla klidně najíst (vůbec si nepamatuju, jak mi to bylo dojednáváno a jak na to reagovaly ostatní děti). Nejvíc mi vadily takové "maličkosti", jako když někdo jedl bramborovou kaši lžící. A vůbec, bramborová kaše mi tak nějak vadí dodnes, i když ji už v případě nutnosti jsem schopna sníst.
No prostě. Chcete-li si se mnou sednout, metaforicky i v reálu, snažte se jíst sofistikovaně. A nevylizujte talíř, prosím. (Co na tom, že jsem zrovna dneska vypila okurkový salát z misky...)

4. Spěch a stres
Tady se jedná asi o nejdoslovnější příměr. Je známá věc, že projevy nervozity a trémy se liší člověk od člověka. Já schytala zvedající se žaludek. Tedy, abyste to správně pochopili; začne to tím, že nemůžu dýchat nosem, protože se mi záhadně zacpe nějaká dutina, jako kdybych měla rýmu, ale nedá se to vysmrkat. Pak se mi začne zvedat žaludek, protože to se mi obvykle děje, když nemůžu dýchat nosem. A pak... následují muka.
Nejhorší ovšem je, když se jedná o projev trémy před vystoupením. Hraju totiž na klarinet a vážně to není příjemné, když mám vyluzovat tóny z dechového nástroje, ale nemůžu pořádně dýchat a mám strach, že vyhodím oběd do publika.
A tréma, spěch a stres jsou, jak jistě víte, přátelé. Čas od času přijdou společně. To jsem pak zralá na uklidňující prášky.

1 komentář:

  1. přikládám komentář psaný 17.9.2015 :)

    Hmyzáci... nemám je ráda, ale mrtví mi nevadí. Klidně rozpitvám mrtvou vosu nebo nalepím do deníku komáry. :D Koneckonců, musela jsem se naučit je zabíjet - jak jinak se zbavit mravenců, vos, much a komárů? Poslední dobou se mi do pokoje stěhují takoví velcí černí pavouci, lezou mi sem otevřeným oknem v noci, už je na ně venku zima. Tak obden musím zavolat tátu, aby nějakého zašlápl. Brr :D
    S předsudky a subjektivitou to cítím stejně. I když je pravda, že třeba můj taťka a jeho rodiče jsou v určitých ohledech právě takoví, doufám, že jimi znechucena nebudeš. :)
    A co se týče jídla - v podstatě jsem své požadavky na kulturu stolování musela zmírnit, protože s Bětuškou se prostě nejde pořád jen nervovat a znechucovat. :D Nebo se zvířaty. :) Jinak však už jistě víš, že mlaskání (které vyluzuje větší část mé rodiny, třeba při kousání i mluví, hrůza) a srkání mě vytáčí maximálně.
    A co se týče spěchu a stresu, máš pravdu. :)
    Teda, snad nám na ten ask někdo něco napíše. Ale času je dost. :D

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.