neděle 16. srpna 2015

Chuchvalec démonů

Původně jsem měla v úmyslu povídku. Nakonec jsem se rozhodla pro něco méně tvůrčího. Snad mi to nebudete mít za zlé.
Na začátek tohoto článku bych ráda upozornila, že nejsem v depresi ani v jiném stavu sebelítosti. Naopak, dalo by se říci; doufám, že nebudu znít příliš spirituálně, nazvu-li svůj současný stav sebepoznáváním. Nečeká vás ani moc závratných objevů o mé osobnosti, ani příliš melancholických vzdechů. Půjde jen... o výčet mých vnitřních démonů. Tak, jak jsem je poznala já, i tak, jak mi je pomohly poznat různé vnější vjemy.


Můj vnitřní démon je opovržlivost. Je to hrůza, protože jsem to já, kdo vás při první debatě o humanitě, smyslu žití či politice zahltí řečmi o rovnosti a o tom, jak jsme všichni na stejné čáře, nikdo lepší a nikdo horší. A jsem to také já, ta bytost, jež občas zavrhne osobu jen proto, že si s ní nerozumí a odmítá ji pochopit. Často posuzuji cizí chování a když se v mých očích zrcadlí jako špatné, (nespravedlivě) jím opovrhuji. Opravdu nejsem ráda, že zrovna ve mně se probouzí jakési elitářství. Ale mnozí si mé opovržení zaslouží tím, že sami opovrhují mými ideály. Opovržení je špatné. Všichni bychom měli dostat šanci. (Už se do toho začínám zamotávat. Tak měli bychom, nebo ne? Samozřejmě; měli. Všichni jsme stejní, stejně hloupí, moudří a zranitelní. A zároveň každý jinak a... a... Potřebuji to domyslet. Každý si zaslouží přijetí.)

Můj vnitřní démon je nedostatek sebejistoty. Ač jsem se přijala, nikdy ve mně nepřestane hlodat malý červík paranoie. Červík říkající - "Otoč se, někdo tě pomlouvá za tvými zády." A dosud jsem nedospěla do toho stádia všeobjímající sebejistoty, kdy budu moci všechny červíky hodit za hlavu, a nestarat se o to, zda přistanou na rameni nějakého pomlouvače.

Můj vnitřní démon je cynismus. Nevím, kde se ve mně vzal. Jsem přece tolik přecitlivělá a mám potenciál býti romantikem. Ale příčí se mi to. Asi to má na svědomí nějaká zarážka, myslím psychická, která mi dovoluje ventilovat jen omezené množství snivých myšlenek. Často mi dokonce působí radost tvrdohlavě vyvracet magickou moc kamenů, výklad karet a snů, horoskopy a podobně. Je to dobře? Kdoví. Každopádně, děti, já jsem zabiják vašich víl. A pak se koupu v jejich ichóru, abych byla roztomilá. (Můj humor se většinou míjí s cizím humorem... občas je mi to líto.)

Můj vnitřní démon je přetvářka. Aneb přetvařuji se a přetvářím, abych vyhověla a zapadla. Ovšem vím, že - jakkoliv nelogicky to zazní - určitá míra přetvářky je mou přirozeností (kognitivní funkce extravertní cítění, Fe, jednou také vysvětlím ve vší podrobnosti). Občas se však snaha vycítit, co ostatní potěší, a zachovat se podle toho, vymkne z rukou. Pak se stávám pochlebovačem, osobou, jež patří všude a nikam a sama se sebou není sama sebou.

Můj vnitřní démon je pasivita. Jednoduše řečeno, se mnou si moc zábavy neužijete. Pokud se tedy neshodneme na tom, že zábava by se měla vykonávat pasivně, přinejhorším venku na lavičce (ale s repelentem). Největší adrenalin pro mne je tupý úhel opisující houpačka na dětském hřišti. A s věkem jako by se tato pasivita zhoršovala. Víte, dokonce i nerada cestuji. Když se jednou za čas přistihnu při téměř zbožném přání po výjezdu do vzdálenějšího zahraničí, a mé myšlenky sklouznou zpět do reality, nahrnou se na mne všechny logické okolnosti. Cesta. Letadlem? Ne. Autobusem. Kufr, horko, plavky, hormony, jazyková bariéra, neschopnost orientace v prostoru. Nedám-li si pozor, jednou se ze mě stane pravý gaučový povaleč.

Můj vnitřní démon je exhibicionismus. Nedokážu říct, co se to se mnou kdysi stalo, ale ano, občas mne tento démon přemůže a já jsem v ty chvíle hérečka. Nebo ne tak doslova; není to vyloženě role, jsem to já, koho předvádím, já a možná to, jaká bych chtěla být. Nikdy mi moc nevadilo vystupovat před davem. Zvlášť když jsem v dobré náladě, předvádím se jen pro ten skoro-vzrušující pocit, ne aby mne měli lidé raději. Možná taky trochu kvůli zadostiučinění. Zvládnu to. Dokážu se před vás postavit a nestydím se. Chcete-li si na mne ukazovat prstem, teď jsem vám celá k dispozici.
A právě toto je důvod, proč by mne 9 z 10 lidí, s nimiž mne pojí vztah lehčího rázu, označilo za jasného extroverta.

Mým vnitřním démonem je láska. Ta, již jsem ještě nedala - neboť jakoby se ve mně bouřila, nedá pokoje mým vnitřním systémům a vytrvale se je snaží vylákat z poklidných cel na živé dionýsovské nádvoří. Ta, již jsem dosud stihla vydat, a jež se ke mně obloukem vrátila, jen trochu pošpiněná. Obecně platí, že city ze mne nedostanete, nemiluji-li vás zrovna; nerada se tedy vyjadřuji k těm jednostranným vztahům, kvůli nimž jsem se chvílemi nemohla podívat do zrcadla.
Snad by to bylo snazší, kdybych se naučila jít se svou hloubkou na povrch... Nezažívala bych pak to plané pobublávání, nepravý umělecký poplach, neplodící nic jiného, než proudy zamotaných rozjařených myšlenek.
Myslím, že už jsem milovala.

Mým vnitřním démonem je pomalost a nepraktičnost. K tomu není co dodat. Prostě jsem pomalá a nepraktická. Tyto dvě vlastnosti nemůžou než znepříjemňovat život. Nemám pro ně ospravedlnění, přesto se jich nechci zbavovat.

Neboť kdybych neměla své vnitřní démony, tedy ten chuchvalec nejistot a problémů, možná bych byla dokonalá. Nebo naopak, možná bych se propadala do mnohem větších katastrof. Nebo bych se stala osobou nemastnou a neslanou. Toto byli mí démoni a můj přijímací dopis pro ně. Protože dokud se jedná o tak nepatrné věci, jež navíc dělají mne mnou, není třeba být s nimi ve sporu. Na všem zlém lze najít něco dobrého, ač to někdy vyžaduje spolupráci všech, vnitřních i vnějších, démonů.


Iris :V

Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.