středa 1. července 2015

Úspěchy a neúspěchy

V tomto článku neplánuji rozebírat své celoživotní ani letošní úspěchy - a neúspěchy už vůbec ne. Nedělám to ráda. Mým cílem je spíše shrnout výsledky svých (nedobrovolných) několikaletých pozorování. Pravděpodobně se neubráním subjektivním vzdechům doplněným ulepenou lamentací nad dnešní společností a mládeží. Stejně tak nejspíše pocítím potřebu politovat se a poté si nasypat plno popele na hlavu, neboť sama jsem zlá arogantní příšera.
Takže tedy, úspěchy a neúspěchy, pěkně laicky a nevědecky.


Původně jsem nechtěla tento článek psát. Dlouho jsem přemýšlela nad způsoby, jimiž bych ho mohla složit - napadlo mne třeba vrátit se k psaní obyčejných deníčkových článků, jak tomu bylo ve vrcholové éře rubriky (kni)hovna. Že bych prostě jenom shrnula poslední týden školy, trochu si postěžovala a na konec připíchla pár luxusních foteček a bylo by to. Jenže v mém INFJ životě není nic tak jednoduché, jak se zdá. Po pár pokusech o první řádky plánovaného deníčku jsem se musela smířit s tím, že mé 'veřejně deníčkovací' složky mozku vypověděly službu a že už nejsem schopná vtipně a účelně sdílet jen-tak vypsané události svého života. Po dalším dlouhém uvažování se mé velkolepé deníčkové plány přelily v podivnou potřebu napsat úvahu. (I když... znáte ty moje úvahy.)
Tak tedy do toho, teď už opravdu.

Už od první třídy - vlastně to snad začalo ve školce - jsem obklopena všemožným hodnocením, soutěžením a oceňováním vítězů. Předpokládám, že vy jste na tom podobně, nevychovalo-li vás montessori nebo jiné alternativní školství, a tudíž že víte, co mám na mysli. Možná jste si to, podobně jako já, v dětství ani tolik neuvědomovali. Dokud jsem nenastoupila do školy, vyhýbalo se mi soutěžení a celková touha se vyjímat docela širokým obloukem. Do školky jsem moc nechodila - byla jsem hodně nemocná - a tak si z celé předškolní výchovy pamatuji pouze smrad drožďové pomazánky, upatlané děti, společné záchody a spaní po obědě. A taky jeden otřesný sportovní den, při němž jsem neměla šanci ani tehdy. Pak jsme měli ještě soutěž čarodějných kostýmů, v níž bych teoreticky mohla uspět, kdyby mě v mém převleku někdo poznal. Všechno více či méně povinné soutěžení tedy začalo až v první třídě.

Nebojte se, nevypustím na vás svou cisternu vzpomínek - vlastně jich z tohoto období ani moc nemám. Pamatuji si jen na pěvecké soutěže pořádané naší hodnou paní učitelkou. Účastnila jsem se jich s písničkou od Svěráka a Uhlíře - začínala slovy Září, září, na léto jde stáří... a tehdy jsem ji prohlašovala za svou oblíbenou. Vůbec netuším, kdo mi kdy řekl, ať se zúčastním, že umím zpívat (neumím!); snad jsem byla roztomilá nebo hodně tragikomická, neboť jsem ji vyhrála. Cítila jsem se jako velká hvězda, všeho schopná, prorážející si cestu malými tupými lokty, budoucí Madonna nebo alespoň Ewa Farna. A tak to asi všechno začalo.
Pak začaly pytlíčky - barevné čtvrtky ve tvaru pytlíčků, na každém jedno jméno, připíchnuté na několika třídních nástěnkách. Byly jedněmi z ukazatelů našeho společenského postavení, neboť jsme si do nich lepili hvězdičky, jedničky a červené puntíky - jako pochvaly - a černé puntíky a vykřičníky jako trest za zapomenutý nebo nepodepsaný úkol. Kdo pochvalami zaplnil zelený pytlíček, dostal modrý, následoval hnědý,... a já se jednoho dne dopracovala až k tomu zlatému. Na konci první třídy jsem dostala oficiální pochvalu a knížku od paní učitelky a tak jsem byla poprvé vytažena na veřejný pranýř úspěchu. (Nutno podotknout, že úspěch to byl především proto, že jsem měla první třídu opakovat kvůli absencím, a nakonec jsem to uhrála na samé jedničky a zlatý pytlíček.)

Jak léta plynula, soutěže mne obcházely stejně tak jako já je; s občasnou malou srážkou, z níž vypadlo nějaké to okresní kolo. Jenže u nás na základce se soutěžilo dokonce i ve sběru papírů a podobných hloupostech, takže občas jste se ani nenadáli, a už jste vlastně v něčem soutěžili. Po přestupu na gymnázium ale soutěže začaly být vědomé a zapisované a já se do nich hlásila, protože mne nic jiného nenapadalo. Proč bych se do nich nehlásila, když mám možnost?

Teď by bylo dobré podotknout, že sama sebe nepovažuji za žádný extra soutěživý typ. Jak jsem již zmínila - mé lokty jsou tupé a sklony k drzosti značně omezené. Nerada komunikuji s cizími lidmi. Ale hlavně nerada prohrávám. Neumím prohrávat. Raději zůstávám nezúčastněná opodál, než abych sledovala své soupeře, jak se derou dopředu a jak jsou mnohem lepší, než já. Neumím ale ani vyhrávat. Už mne přešly pocity "jsem velká hvězda", pocity šestiletého dítěte; ale ještě pořád se neumím chovat tak, jako že si své výhry vážím, ale že ji zároveň nikomu nepodsunuji (a ostatní mi s tím taky moc nepomáhají, logicky). Těžké je pro mne i být průměrná, protože i to je vlastně prohra, pohlédneme-li na to ze správného úhlu. Ze všech možností je ale právě průměrnost ta nejpřijatelnější v dnešním světě, alespoň v tom, kde žiji já.

Teď půjdu s tématem dál, abych se nezasekla u vypisování všech nepatrných soutěží, jichž jsem se od primy stihla zúčastnit. Gymnázium, na němž studuji, podporuje všechny úspěšné studenty. Když jste příliš úspěšní, zvrhne se vaše prezentace v podobě vystavovaných diplomů, výsledků trimestrálních testů a průměrů v malý pranýř. Představte si, že jste docela průměrní, možná trochu podprůměrní, a jdete okolo nástěnky, kde je připlácnutý velký diplom dokládající úspěch vašeho spolužáka. Nezapůsobí na vás ten kus čtvrtky jako rudý hadr na býka? Nebudete mít chuť si na dotyčného počkat a dát mu ránu pěstí? Nebo mu aspoň položit připínáček na židli? Nebo mu plivnout do svačinové krabičky? Nebo, v nejrozšířenějším případě, začít jím opovrhovat?
Tak vidíte. A teď si představte, že jste dítě, jež se účastní mnoha soutěží. Jste dobří soutěžící a tak získáváte diplomy, jež jsou pak vedením školy připichovány na nástěnky. Právě na ty nástěnky, okolo nichž každý den projdete spolu s hromadou spolužáků. Chodíte okolo nich s kamarádkou, která si s vámi sedla na obědě; se spolužákem, co sdílí váš hudební vkus; s partičkou lidí, již si od vás opisovali úkol; a pak najednou zjistíte, že chodíte úplně sami, protože s vámi nikdo nechce poobědvat ani povídat si o hudbě a ti, co si od vás opisují úkoly, se vás už ani neptají a sešit si vezmou i vrátí ho nepozorovaně. Otočíte hlavu na stranu a do očí vás udeří důvod vašeho osamění, diplom. Aha, diplom. Tak už to bývá.

Teď jsem to samozřejmě dost zjednodušila, ale myslím, že pro ilustraci toho, co chci říct, to postačí. Vlastně to docela souvisí s událostmi posledních dnů. Naše školní roky jsou zakončeny velkou oficiální slavností, kde se vyhlašují celoroční premianti, předávají se různá ocenění a stipendia a na konec se zpívá školní hymna, což není důležité, ale dopomůže to vykreslení atmosféry. A když během večera musíte třikrát vystoupat na podium a vysoukat ze sebe dva reprezentativní projevy, nemůžete čekat, že se s vámi ještě někdo někdy bude bavit. Z těch průměrných a vlastně ani těch oceněných. Jste šprt, konkurence, trapka, vyvrhel a odpad. Navzdory tomu, že pravý vyvrhel a odpad se vám směje z publika a potají si balí cigarety.


Kéž bych byla průměrná, říkám si pak. Sama sebe se ptám, jestli by mě přijali spíš, kdybych neměla žádné úspěchy a nic nevyhrávala - a odpovídám si, že asi ano, neboť nikdo nemá rád povýšence a ani já ne, kdepak, já už vůbec ne. Nesnáším hloupé pohledy a hloupé řeči. "Nojo, Terka, ta to zas shrábne a jde se domů." "Prosímtě, jasně, to je vždycky prej dostanu pět bodů, a pak má stejně desítku." Někdy mám chuť si ořezat lokty a prosekat se před dav a pak jich pár vrazit každému, kdo se na mě kdy křivě podíval. Jenže to bych nebyla já, nemohla bych se pak rovně postavit před zrcadlo. Nechci se povyšovat, ale ani ponižovat. Nejsem moc dobrá na vytyčování hranic - a zrovna hranice mezi povýšeností a ponížeností je mi stále ještě neviditelná. Uklidňuje mne snad jen to, že všechno, tedy i úspěch a neúspěch, je relativní. Jak jinak by bylo možné sklízet úspěchy ve hře a nesklízet je ve vztazích?
Jsem zlá čarodějnice. Kdybych okolo sebe nevysílala tolik nepříjemných signálů (mnohdy nevědomky!), třeba bych měla kamarády a třeba by mi pak neublížily ani vlastní úspěchy.

Abych objasnila míru oněch úspěchů, jimž jsem věnovala tento článek; opravdu nejsou nijak velké a myslím, že s trochou chtění jich dosáhne kdokoliv. Pár okresních kol, z nichž se vyrojí dvě tři krajská a z nich s trochou štěstí jedno státní. Nějaká ta účast v literární soutěži - nekorunovaná žádnou velkou výhrou - a soutěž ve hře na dechové nástroje, která se školou nemá nic společného. Letos se k tomu přidala ještě nepovedená odborná práce na dějepis a recitační "festival" v cizích jazycích, jehož už opravdu nemám v plánu se účastnit. Znám mnoho úspěšnějších lidí, vedle nichž si připadám jako nula. A vlastně - nesnáším chlubení a odmalička nenávidím, když mne někdo veřejně chválí. Snad proto, že si chci nechat všechny svoje malé radosti pro sebe. Nebo kvůli tomu, že vím, že kdybych zrovna seděla v publiku, nenáviděla bych tu holku natřásající se na podiu, spolu se všemi ostatními.

Lidi jsou stvořeni k tomu, aby byli průměrní. Nebo ne? Naprosto chápu veškerou zášť dosud projevenou (či neprojevenou, leč existující) vůči mně. Ale nehodlám se měnit.

Tento článek vznikl jako reakce na to, že se mi už druhý rok stalo to samé, tedy že jsem přišla na poslední den do školy a nikdo mě ani nepozdravil. A že mne to poněkud rozčarovalo, ač je to proti mému přesvědčení - tohle by snad naštvalo i slona. V řádcích, jež jste právě přečetli (možná), jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že jejich chování je oprávněné a lidské a že já bych na jejich místě jednala stejně.
Nemám z toho žádnou depresi nebo tak. Opravdu už jsem vyrostla z toho, abych se trápila kvůli lidem, o něž ve skutečnosti nestojím. Neříkám, že jsem pro ně moc dobrá ani že oni jsou pro mě moc dobří; prostě se míjíme. Navíc jsem přišla o svou oblíbenou spolužačku (všichni ode mne odjíždějí do ciziny!). Ale jinak můj školní rok skončil dobře a, jak jsem již zmínila, úspěšně.
Iris :V

Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem. Diskuze je moderovaná.