sobota 17. května 2014

Už nikdy nechci být pětiletá

Na vašich blozích jsem četla spoustu milých a nostalgických vzpomínek na dětství; koupání v bazénu, hry se sourozenci, rodiči a pejsky, pouštění balónků a draků, bestarostná doba plná štěstí a zábavy, do níž byste se všichni nejraději vrátili. Tak jsem se rozhodla napsat negující článek, v němž shrnu, proč bych se já do dětských let nechtěla vrátit ani za nic.

Moje rodina, ačkoliv je neúplná, není nijak problémová, peněžně strádající nebo dokonce alkoholická; jsem jedináček vyrůstající mezi dospělými a podle toho to se mnou také vždy vypadalo. Nikdy jsem neměla žádný mužský vzor a myslím, že ze mne neroste žádný příliš labilní jedinec, takže by se dalo říci, že mne nedostatek otce v mém dětství nijak nepoznamenal (nebo to alespoň zatím nevychází najevo). Za svoje rodné městečko považuji Harrachov, i když je to fyzicky nemožné, jelikož tento správní útvar neobsahuje porodnici - možná tedy působím jako slečinka, která v životě neviděla nic jiného než obchodní centra a městskou šeď, ale ve skutečnosti jsem první čtyři roky prožila v horách a dýchala jsem krkonošský vzduch (který byl tenkrát, řekla bych, čistší než ten, jenž tam koluje dnes). Toto moje nejvíce začátečnické dětství považuji za celkem milé, možná proto, že si z něj mnoho nepamatuji. Vážně, ani netuším, jaká je má první živá vzpomínka. Možná, že si pamatuji svůj život až od oněch tématických pěti let.

Ten úplně první důvod, proč bych nechtěla od svého věku odečíst devět let a vrátit se zpět do věku caparta, pramení zajisté právě z toho, že nemám sourozence (ani bratrance a sestřenice - tedy ty mám, ale nikdy jsme nebyli v kontaktu); nikdy jsem se nedokázala bavit s ostatními dětmi. Řekla bych, že čím jsem byla mladší, tím to bylo horší, a tak to v mých pěti letech, tedy ve věku, kdy jsem začala pravidelně chodit do školky, bylo úplně katastrofální.

Nenáviděla jsem mateřskou školu. Tehdy bych celé to zařízení nejraději zadupala do země i s těmi hroznými, jako s debílkem se mnou jednajícími učitelkami, ale nešlo to; bylo mi pět a ještě jsem nebyla malá tlustá holčička.
Nechtěla jsem jíst. Když jsem ráno chodila do školky, která byla přímo před naším panelákem, prý jsem v sobě neudržela snídani a zvracela. Dělalo se mi zle z pohledu na to, jak patlavě a nechutně jedí ostatní děti, a tak jsem musela sedět zády u stolečku sama, což také nijak nepomáhalo mojí integraci. Nesnášela jsem, když bylo mou nutností dojíst všechno jídlo; ty hrozné učitelky se toho do mne snažily nacpat co nejvíce a tehdy asi vznikl můj silný dávivý reflex.
Musela jsem po obědě spát! V pyžamu! Doma jsem vždy spala jen v noci, tak proč jsem se tam najednou musela svlékat před ostatními dětmi a brát si malou matračku označenou žlutým čtverečkem (myslím, že to byla moje stálá školková značka, ale možná to taky bylo červené kolečko nebo zelený trojúhelníček - nevím) a lehat si tam a mlčet, jen aby si mohly učitelky dát cigaretu a kafe?!
Nikdy jsem se nemohla rozhodnout, na jakou stranu si dám polštář. Pak jsem se každých pět minut zvedala a přendávala polštářek z jedné strany na druhou. Bylo to deptající.

Bála jsem se lézt po prolézačkách, které byly na školkové zahradě. Ostatní holky se tam skupinové věšely za nohy a říkaly tomu "udělat netopýra" (a pak jedna spadla a udělala si něco s okem, ale dnes už je dávno v pohodě a párkrát jsem ji viděla, jak kouří na sídlišti), a já seděla na pískovišti a přesýpala jednu hromadu písku z místa na místo. Doma jsem byla zvyklá na to, že se mi lidé věnovali, ale tady? Vlastně jsem ani nechtěla, aby se mi ty učitelky věnovaly. Stejně seděly s kafíčkem na lavičce a komentovaly, že pořád chodím čůrat (což byl asi jeden z mých způsobů, jak zabít čas).
Slibovali nám, že nás budou v rámci předškolní výchovy učit hrát na zobcovou flétničku, což by pro mne možná mohlo být určité vysvobození z tupého intelektuálního krnění, jenže co já si pamatuji, ty flétničkové lekce byly asi dvě a konec.
Když jsem si chtěla kreslit a vzala si pět papírů, protože byly slabé a průhledné, hned se na mne vrhly tři další holčičky stěžující si na to, že "na ostatní nevyzbydou papíry". Omalovánky jsem musela vybarvovat podle předlohy, což je snad ta nejhloupější věc, která byla kdy v rámci dětského rozvoje-nerozvoje vymyšlená. Seď si, dítě, nemusíš přemýšlet, stačí, když budeš hledat pastelky.
Všechny ty tleskací hry, drožďová pomazánka a její zápach vznášející se po celém areálu, holčičí partičky, kluci štítící se holek, hromadné deprimující procházky, ka nebo neka, chození domů po o a po spa... všichni ostatní to mají zafixované jako milé vzpomínky, já ale opravdu, opravdu ne.

V pěti letech jsem byla často nemocná; každý měsíc jsem aspoň jednou zůstávala doma, ale do té zpropadené školky jsem musela, abych byla dobře připravená na školu. Anginy, virózy, kašle, rýmy, antibiotika a Olynth - moji kamarádi. Nebyla jsem hypochondr, to na mne přišlo až teď. Chovala jsem se jako naprosto klidná pacientka, navíc, vždy, když jsem stonala, přijela babička, aby si se mnou hrála. Nerozuměla jsem dětem a vlastně ani dospělým, ale všichni babiččini známí se divili, jakou má "předčasně vyspělou holčičku". Ve skutečnosti mi ta "předčasná vyspělost", kterou na mě někteří obdivovali, byla akorát tak na obtíž. Stejně jako já nikomu nerozuměla, nerozuměl nikdo mně. Neměla jsem ráda, když se se mnou jednalo jako s capartem, ale jak jinak se mnou lidé měli mluvit?! Taky jsem měla psychické problémy a musela jsem chodit ke kinezioložce, jejíž dětem určené praktiky si už příliš nepamatuji. Měla jsem tiky a s těmi mi pomohla, ale labilní dítě jsem byla i nadále.

Tak, a teď to vypadá, jakoby moje dětství nemělo žádné hezké stránky a celé bylo jen takovým odpudivým dramatem, které by si nikdo nechtěl zažít. Ale to bych byla nespravedlivá; k mamce a babičce a ke spoustě dětí, které jsou vážně nemocné nebo bez domova nebo nedejbože obojí. Když mi bylo pět let, absolutně jsem neřešila, jak vypadám, pokud jsem se zrovna nepatlala u zrcadla mamčinými stíny. Chodila jsem do školky v teplákách, všichni tak chodili (mimochodem, možná, že se opět vrací tepláková doba; taky v poslední době potkáváte ve městě tolik celkem normálních lidí oděných čímsi, co se nosí na zahradu nebo na tělocvik?) Četla jsem časopisy Barbie, Princezna a Sluníčko, jelikož jsem už uměla číst, ale zatím bylo jedno, co čtu. Kreslila jsem bramboroidní víly a kašlala jsem na nějaké proporce. Vydržela jsem si hodiny a hodiny hrát v pokoji s barbínami, jenom tak, sama - sama jsem mluvila a sama si odpovídala. Psala jsem zprava doleva obrácenými písmenky, a všem se to zdálo roztomilé, nikoliv dysgrafické. Neřešila jsem to, že moje generace jde do háje, ani politickou situaci (do níž popravdě příliš nevidím ani teď).
Dalo by se tedy říct, že pokud na dětství shledávám něco krásným, tak je to ona nevědomost zmíněná v předešlém odstavci.

Nabízí se zde ale jedna zajímavá otázka, která by se dala rozvinout v rozsáhlou úvahu; kdy vlastně končí dětství? Je to právě v tom momentě, kdy začíná dospělost? V tom případě, kdy začíná dospělost? Nebo by se dětství a dospělost měly překrývat? Spousta dospělých o sobě rádo říká, že je v nich stále "kus dítěte", ale já si stejně myslím, že je to otázka chtění a vůle, a ne nějakého opravdového dětství, které v oněch třicátnících-čtyřicátnících stále přetrvává.
Popravdě mne na tyto úvahy o konci dětství přivedla báseň Těžká hodina od Jiřího Wolkera. A taky to, že se ve svých článcích pořád vracím "do dětství", ale vlastně nevím, jestli je kam se vracet. Než na tohle vymyslím nějakou uspokojivou odpověď, postačí mi fakt, že úředně má dětská léta skončí, až oslavím osmnáct, tedy za dobré tři roky a necelé dva měsíce.

Co si o tom myslíte vy?
Iris

Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.