středa 2. dubna 2014

Mimino?

Už jste někdy přemýšleli o tom, jestli chcete mít děti? Myslím, že aspoň v hodinách zdravotní, rodinné či sexuální výchovy o tom přemýšlel každý. I já o tom přemýšlela, a nyní si připadám jako dívka, která nechce naplnit podstatu toho, že je dívka a bude žena.

Kdysi dávno, když jsem byla dítě (ano, ani tentokrát se neobejdu bez vzpomínání na staré časy, ačkoliv je to nuda), jsem říkala, že budu mít šest dětí, všechny budou holčičky a já budu jejich hrdá maminka, budu se o ně starat, krmit je a hlavně je vodit na procházky do obchodních center, kde jim budu kupovat či nekupovat hračky. Měla jsem pro ně vymyšlených šest jmen, kreslila jsem spousty obrázků šesti dětí a dokonce jsem o nich napsala hroznou básničku s názvem Šest dětí.
Na otázku "a jak si myslíš, že to budeš zvládat?" jsem většinou odpovídala "no normálně." Vlastně jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Ale není divu, sama jsem byla ještě tvorem, který se přemýšleti teprve učil.


Pak jsem měla panenku, takové velké mimino s látkovým bílým tělem. Jmenovala se Anežka a bylo to "moje dítě". Jednu dobu jsem byla touto hračkou víceméně posedlá. S mamkou jsme jí kupovaly v sekáčích oblečky a dokonce nosila i oblečky po mně.
Taky jsem jí vedla deník, protože když jsem byla já sama mimino, mamka taky psala deník o všem, co se se mnou dělo (je to celkem zajímavé čtení). Dělala jsem jí "jakože" obtisk nohy z porodnice, psala jsem si, jak jsem rodila, kdy byla Anežka nemocná a jak vysoké měla teploty, jaký imaginární kamarád k nám přišel na návštěvu. Když se hrabu ve svých starých spisech, většinou na tento vskutku podivný deník narazím a sama sobě se divím, že mě to někdy bavilo.
Vlastně mě to moc dlouho nebavilo, co si pamatuju, za pár měsíců jsem to zahodila - deník i Anežku - a obojí se již choulí na smetišti dějin.


Pak jsem si usmyslela, že chci panenku Baby Born, že se o ni budu starat. V televizní reklamě jsem viděla ty šťastné holčičky, "malé maminky", které, v růžové šatky oděny, cpou do kusu plastu lahvičky s vodou a lžičky s kašičkou. Když se nad tím zamyslím, chtěla jsem tu panenku proto, abych byla jako ty holčičky v reklamě.
Tak jsem nakonec Baby Born dostala, k narozeninám, šestým nebo sedmým. Velice se mi líbila, ačkoliv mamka s babičkou říkaly, že vypadá jako malý debílek. Nadšeně jsem ji začala krmit kašičkou v očekávání, že z ní vyteče opravdové hovínko, ale nakonec jsem plna zklamání zpozorovala, že vytéká pouze kašička. Takže jsem ji otráveně krmila z nočníčku, abych šetřila kašičkou.
Nakonec jsem k ní dostala kočárek, který jsem si sice přála, ale než jsem ho dostala, už zase jsem ho nechtěla, protože stálý koloběh kaše = výkal = kaše mne už omrzel. Obojí je nyní na smetišti dějin či u známých.

Poslední zážitek s panenkou pochází z mých devíti let, kdy jsem si přála mluvící Šušu, panenku, která vypadala jako "opravdová čtyřletá holčička", a měla tak i mluvit. Těšila jsem se tedy, že si s ní pokonverzuji, když už se mnou žádné živé dítě hovořit nechtělo. Byla jsem naplněna představami, jak ji budu s sebou vozit na prázdniny v autobuse na klíně, a celé měsíce jsem nemluvila o ničem jiném.
Když jsem ji dostala, zjistila jsem, že panenka opakuje "učeš mi vlásky", "pojďme si prohlížet obrázkovou knížku", "mám hlad", "mám žízeň", "mňam, to mi chutná" a "ne, to mi nechutná", a tak jsem se naštvala a zařekla se, že na elektronické panenky navždy kašlu.

Tedy, ve svém raném ani pozdějším dětství jsem vztah k dětem nepochytila. Nemám sourozence, sestřenice ani bratrance, a tak jsem nemohla chovat žádné příbuzné dětičky, a cizí jsem chovala jen občas, protože naši známí nerodí zas tak často, abych mohla chovat spoustu novorozenců.
Nakonec jsem upustila od idey šesti dětí na potomky dva, jménem Roland a Žofie/Ingeborg/Eleanora, a tuto představu jsem v hlavě uchovávala pouze kvůli mé zálibě v bizarních jménech (dobře, Žofie není bizarní jméno).

Pravděpodobně v hodině výchovy ke zdraví jsem změnila děti na koťátka, jelikož paní profesorka nám detailně popisovala celé těhotenství se všemi komplikacemi, které sice nenastávají vždy, ale v mém případě by nastaly, všechny možné deformace a defekty plodu, a kudy nakonec rodící se mimino musí prolézt, abyste měli dítě. Už jsou to dva roky, kdy všem ve svém okolí říkám - pokud se na to tedy zeptají - že nechci děti, ale kočky.

Při sledování obou dvou řad dokumentárního seriálu Čtyři v tom (mimochodem, doporučuji) jsem si toto své tvrzení potvrdila. Přestože jsem osudy oněch těhotných žen sledovala s nejvyšším zaujetím, do jejich situace bych se dostat nechtěla. A opravdu velice je všechny obdivuji; a nejen je, obdivuji kohokoliv, kdo kdy prožil celé těhotenství, porodil a vychovával/vychovává malé dítě k tomu, aby z něj bylo velké dítě a pak dospělý. Všechny matky mají můj upřímný obdiv. Já bych to nedala.

Jsem si naprosto vědoma toho, že je mi čtrnáct a tudíž mnou ještě bude smýkat puberta (jak hnusné to slovo!), a při tom smýkání ještě třeba změním názor. Možná dospěju do věku, kdy budu prahnout po tom, aby ve mně rostlo embryo, které ze mě posléze bude sát mléko, a jež budu muset přebalovat, a chodit s ním k lékaři, mýt ho, a kupovat mu kašovitá pyré z mrkve a hovězího masa. Také nechci skončit jako stará panna s padesáti kočkami - mám představu normálního života, s bytem, manželem, cestováním a variabilní prací, akorát bez potomků.

Tak uvidíme.
Iris

2 komentáře:

  1. Taky se mi líbí trochu neobvyklá, ne přímo bizarní jména. Třeba bych své děti pojmenovávala na písmeno V - Viktorie, Vendula, Vendelín, Václav, Vladislav, Vlastimil, Vlasta, Vojtěch, Vincent, Valerie... Nebo bych jim dávala klasická česká (slovanská) jména. Nebo bych jim dávala třeba jména cizojazyčná, to je teď v módě. Třeba Rosalie, Daisy a další kytky, Iris třeba. :D A nebo bych si vymyslela originální jména jako September, Rainbow a tak. :D
    No, usoudila jsem nicméně, že i když bych dítě chtěla, jedno nebo dvě, rozhodně ne někdy ve 23 nebo kdy mamka měla mě a Anču. Chci vystudovat, cestovat, zamilovat se, třeba se i vdát, zajistit si bydlení, kočku a psa, žít svůj život, přečíst nějaké knížky a pak, až biologické hodiny začnou tikat, mít v rozmezí 33-40 let potomky.

    Stejně se bez našich dětí svět obejde, stejně je tu přelidněno. Stejně přivádět do tohohle bláznivého světa děti je dost kruté vůči nim. Co když se taky budou topit v myšlenkách, sebelítostech a negativních pocitech jako jejich matka? A co když nebudu dobrá máma?

    No, to je fuk.

    (Původně jsem nechtěla komentovat, protože jsem nějak nenacházela slov, ale řekla jsem si, že nebudu tichý čtenář... :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Docela mě těší, že mi komentuješ staré články, měla bych je ještě protřídit, abys nenarazila na nějakou hrůzu. Tyhle moje staré články jsou divné, jako bych je ani nepsala já, Kde jsem sakra brala čas na takové kraviny?
      No, každopádně, už jsem téměř na 100 procent přesvědčená o tom, že nikdy nechci rodit, ale možná budu chodit navštěvovat tvoje děti, pokud tedy nebudou alergické na kočičí chlupy (asi jich budu mít na šatech dost). Určitě budou tak milé jako Bětuška.
      Asi patřím mezi no-kidding komunitu.
      Tvůj životní plán je hezký a docela velkolepý. Já jsem ze sebe schopna vymáčknout jen - noo, kdoví jestli tu zítra budu.

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! E-mailové spojení z jistých důvodů neexistuje, chcete-li mi něco sdělit, napište to prostě sem.